Sedmý ročník Maratónu soudobé hudby odstartovalo v pátek vystoupení Pražské komorní filharmonie pod taktovkou Petra Kofroně a hned v úvodu zazněly premiérově dvě skladby českých autorů Miroslava Pudláka a Marka Kopelenta. Následující Industry and Idleness od německého skladatele Heinera Goebbelse dokázal, že současná "vážná" hudba může mít svůj velký inspirační zdroj v rocku, a to bez zbytečných klišé, jakým bývá toto spojení občas provázeno. 

V druhé polovině večera předvedla Pražská komorní filharmonie skladbu Deep Chandi od legendárního minimalisty Terryho Rileye. Závěr večera patřil kompozici Fearful Symmetries od amerického minimalisty druhé generace Johna Adamse, která evokovala hudební poetiku Phila Glasse.

Druhý den byl laděn poněkud klasičtěji, byť ho otvíral islandský soubor Caput, který prezentoval své autory nové hudby, ale převažující část programu nabízela skladby připomínající spíše šedesátá léta. Z této doby pocházely i následující smyčcové kvartety Krzystofa Pendereckého, které se střídaly s novějšími kvartety Henryka M. Goreckého. To vše v podání brilantního polského Silesian String Quartet. Gorecki je výrazově poměrně strohý, ale jeho kompozice mají silný vnitřní náboj, Penderecki je naopak rozevlátý a jeho první kvartet byl přímo abecedou moderních principů ve vážné hudbě takzvané generace 33. Další premiérou byla skladba Martina Smolky Houby a nebe, kde se k polskému kvartetu přidala folklórní zpěvačka a houslistka Helena Vedralová.

Na závěr se pódium zaplnilo čtyřiceti muzikanty z Caput Ensemble a Agon Orchestra, kteří předvedli pod taktovkou ďábelského Petra Kofroně Pyramidy hledí do věčnosti z pozůstalosti Zbyňka Vostřáka.

Opravdový maratón nastal v neděli odpoledne a otvíral ho Agon Orchestra symfonickým provedením skladeb Franka Zappy. V jednotlivých částech bylo možné slyšet veškerou Zappovu poťouchlost a záludnost včetně výstřelu z pistole. Na druhou stranu tato interpretace poněkud postrádala šťávu originálů a přes technickou dokonalost působila chladně.
Mezi vrcholy festivalu patřila produkce maďarského kontemplativního minimalisty Tibora Szemzö a jeho souboru The Gordian Knot. Depresívní atmosféru navodila již úvodní věta Sirius Beta o mrtvé planetě, kde se nachází smetiště zdechlých atomů. Naprostou bombou byl ovšem úplný závěr, kdy londýnská formace Icebreaker za pomoci rakouských Art Of Brass zahrála skladbu Trance Michaela Gordona z okruhu newyorských Bang On A Can. Posluchači téměř upadli do transu a prožívali sny tohoto nesmírně emotivního skladatele, který překračuje možnosti rytmických postupů a vytváří zcela novou strukturu hudebního světa.

Autor je hudební publicista

Související