Přestupy z bankovnictví do politiky a zpět se nevyplácejí
Tošovský - spása i zkáza ČNB
Praha, 1. 11. 2000
Odstupující guvernér centrální banky Josef Tošovský je na tom podobně jako prezident Havel. Více je uznáván v zahraničí než na domácí scéně. Ne že by byla zpochybňována jeho erudice, i mezi ekonomickými experty si však uškodil svým politickým extempore. To, že podlehl nátlaku hlavy státu a ujal se v lednu 1998 vedení prozatím vlády, ho rozhodně stálo kus renomé. Do té doby ho vlastně tvrdě kritizoval jenom expremiér Václav Klaus. Za to, že - podle něj - zvolil nepřiměřeně tvrdou měnovou politiku a tím na několik let ukončil polistopadový ekonomický zázrak.
Do čela centrální banky přitom Tošovského přivedl před jedenácti lety právě Klaus. Ba dokonce ho musel přemlouvat, aby funkci přijal. Dnes se ovšem do písmene shoduje se sociálně demokratickým premiérem Milošem Zemanem: Ekonomiku centrální banka v minulosti poškodila.
Guvernér Tošovský se samozřejmě proti oběma nařčením ohrazoval, jeho obrana však byla podstatně slabší a daleko méně razantnější než útoky obou politických lídrů.
Kdo je vlastně Josef Tošovský? Ačkoliv byl téměř jedenáct let v čele nejprestižnější instituce v České republice, do té doby, než šel zachraňovat republiku v čele nepolitické vlády politiků, jej široká veřejnost vůbec neznala. V politice se mediálně poněkud otrkal - ke změně bezesporu přispěl i nový tiskový mluvčí Petr Studenovský, který na rozdíl od bývalého mluvčího ČNB Martina Švehly strhl z Tošovského aureolu nedotknutelnosti a "dostal jej do podvědomí" lidí. Návrat do národní banky však již nebyl tak triumfální jako jeho odchod do vlády. Bankovní rada vedená viceguvernérem Pavlem Kysilkou si zvykla na razantnější postup a rychlejší rozhodování spolu s širší prezentací svých kroků na veřejnosti. Z bankovních zdrojů však začalo prosakovat, že Tošovský byl nejednou silně znechucen tím, že byl na jednáních bankovní rady přehlasován, a v reakci dokonce vyhrožoval, že podporu bude hledat u ministra financí se všemi důsledky, které by z podobného kroku vyplývaly.
Nelze se proto divit, že za poslední jeden a půl roku, tj. po návratu z politického křesla, nic zásadního v ČNB neudělal a její pověst nijak nezlepšil. V podstatě jediné, co dotáhl do smutného konce, je novela zákona o ČNB, která se nakonec stala nejen koncem Tošovského, ale okleštila i nezávislost instituce, kterou budoval.
(juf, ha)
