Prvním koprodukčním představením v historii operního souboru naší první scény je nastudování Julietty Bohuslava Martinů.

Společně s orchestrem a sborem pražského Národního divadla se na něm podílí Opera North z anglického Leedsu. Režisérem je věhlasný David Pountney, který se české operní tvorbě věnuje soustavně.

Kde jsou počátky vašeho vztahu k české hudbě?

Kdysi jako student jsem si půjčil v knihovně na deskách Janáčkovu operu Káťa Kabanová a okamžitě jsem byl okouzlen. Byla to láska na první poslech! Úplně jiná hudba, než jakou jsem dosud znal. To se stalo před pětatřiceti lety. V té době nebylo v Anglii mnoho lidí, které by Janáček zajímal. Jeho hudba se zdála posluchačům příliš náročná.

Kolik českých oper jste už v Anglii uvedl?

Celkem čtrnáct. Svou dávnou studentskou lásku Káťu Kabanovou hned ve čtyřech nastudováních.

Jako každý umělec jste určitě usiloval o kariéru. Proč jste se tedy začal věnovat operní tvorbě malého neznámého národa?

Nemohl byste se více mýlit, protože já jsem svou kariéru v Anglii vybudoval právě na systematickém uvádění Janáčkových oper. Angličané si na Janáčka zvykli a dnes už patří k oblíbeným autorům kultivovaných posluchačů. Janáček je dnes prostě v Anglii "in". Umělec musí následovat svůj instinkt!

Sledoval jste jej také v kontroverzním nastudování Dvořákovy Rusalky?

Ano, někteří považovali za zvláštní, že se Rusalka během představení houpá na houpačce v léčebně nadpřirozených bytostí. Jiní zase tvrdili, že to je "freudovská" opera. Rusalka je však především pohádka. A jako taková má svůj kód, který může režisér vysvětlovat podle vlastního uvážení. Já jsem Rusalku interpretoval jako příběh o obtížném dospívání. A řada dospělých se do toho procesu nevhodně míchá a mladým lidem jej ztěžuje.

Čím chcete překvapit v Juliettě?

Nikdo ještě nepřišel na to, o čem vlastně Julietta je. Je to kombinace dojmů, pocitů a fantazie. A také směs kulturních vlivů, spíše francouzských než českých. V Juliettě je také silná příchuť Franze Kafky. Je to tedy opera česká a zároveň mezinárodní. Julietta je napsána jazykem snů. Nevím, jestli něčím překvapíme. Chceme se prezentovat jako kolektiv, který má skvělé sólisty.

Říkal jste, že Julietta má příchuť díla Franze Kafky. V čem?

Například úředník ve třetím jednání je typický kafkovský byrokrat, který vytváří atmosféru strachu a hrůzy. Jako kdyby vystoupil na jeviště z Kafkova Procesu.

Žijeme ve velmi neromantické době. Julietta je romantické dílo. V čem tkví - podle vás - její poselství současnému posluchači?

Každý v sobě máme určitý duchovní svět. Žijeme však v reálném světě, který je orientovaný na konzum a je krutý. A jestli nějaké poselství v Juliettě je, pak v tom, že ten duchovní svět má v životě člověka stejně velký smysl jako ten reálný. Řekněte, není právě tím v současné době velice aktuální?

Související