Ostuda jménem Lidový dům
Konečně skončila jedna z velkých ostud české společnosti, takzvaný spor o Lidový dům. Ústavní soud včera rozhodl zřejmě jediným možným způsobem, když sociálním demokratům vrátil jejich tradiční sídlo. I když používat v této kauze slovo tradiční je nevhodné, protože od roku 1907, kdy si sociální demokraté založili své sídlo v pražské Hybernské ulici, jej více než polovinu doby nesměli využívat. Nejdříve je totiž neměl rád Hitler, potom komunisté.
Včera zveřejněný výrok soudu jenom potvrdil to, co bylo obecně známo již delší dobu: Lidový dům si zřídili členové jedné strany pro svou potřebu. Vyrostl ze sbírek mezi členy strany a na ni navázaných spolků, groš po groši, haléř po haléři. Je známo i to, že nynějšího majitele areálu, akciovou společnost Cíl, zřídila sociálně demokratická strana, která byla jejím jediným akcionářem. Jednalo se o ryze účelový krok, protože Parlament tehdy politickým subjektům zakázal vlastnit nemovitosti. Také není tajemstvím, že část sociálních demokratů nikdy neuznala sloučení s komunistickou stranou a že činnost strany pokračovala v emigraci.
Všechny tyto skutečnosti věděl i tehdejší ministr financí Ivan Kočárník, když se v roce 1993 rozhodl podat k soudu žalobu o stanovení vlastníka Lidového domu. Věděl, ale naprosto je ignoroval. Rozhodl se přepsat dějiny a zároveň zbavit sociální demokraty jejich hlavního zdroje peněz, příjmů z nájmu areálu v centru Prahy. Je jenom dobře, že se mu to nepodařilo. Jinak by se musel každý slušný člověk červenat při pomyšlení na politickou krádež nebývalého kalibru. Za připomínku též stojí, že přípravu tohoto loupežnického aktu zastřešovala vláda, pro niž údajně byla nedotknutelnost soukromého majetku základní zásadou.
Není zrovna povzbuzující, že Ústavní soud musí potvrzovat to, že se známé historické události opravdu staly. Ještě štěstí, že nikdo nemůže vznést zpochybnění majetku v dávnější minulosti. Potom bychom se mohli dočkat například i usnesení, podle něhož Karel IV. žil a byl mimo jiné i českým králem. Ústavní soud, jak již vyplývá z jeho názvu, by však měl dělat něco jiného. To také dělá, a dobře, jak ukazuje jeho poslední výrok.
Jaroslav Lenert
