Tahle země není pro mladé. Respektive je-li dnes, zanedlouho nebude. Ano, zní to katastroficky, nic jiného však při pohledu na události posledních týdnů, které ale zapadají do velkého narativu porevolučních let, konstatovat dle mého názoru nelze.
Existují (i) zde lidé, „hrdí boomeři“, jako pan Radovan Vávra, kteří se holedbají svým (údajně bezprecedentním) přínosem pro Česko, tím, jak „zpětinásobili“ HDP na hlavu, což má být ultimátním důkazem jejich historické, téměř nietzscheovské výjimečnosti. Daleko horší je, že nevidí stinné stránky svých „úspěchů“: to, jak při svém snažení připravili o budoucnost mladší generace. Ne, vůbec nemám na mysli paniku kolem klimatu nebo disfunkční, stále populističtější a fragmentovanější politiku. Mám na mysli tři věci, jimiž mladším generacím my, dříve narození, ne-li krademe, pak určitě komplikujeme budoucnost. A to nejenom u nás.
Zaprvé: měnová politika. Intoxikována všeobjímajícím úspěchem 90. let – konec socialismu, zkrocení inflace atp. – nabyla v té době nastupující generace dojmu, že umí poručit ekonomickému větru a dešti, že zkrotí ekonomický cyklus a že některé obědy budou zdarma. Poté co tato generace převzala otěže společenského vývoje, se přesvědčení, že vše jde, spojilo s přirozenou averzí k recesní bolesti. Neochota projít si očistcem recese se vším všudy vytvořila – v celé západní společnosti a i u nás – systém bytostně závislý na levných penězích. Měnovou politikou, která je buď analgetikem proti recesní bolesti, nebo psychostimulantem pro lepší mimorecesní výkony, vyhnala generace třímající společenské otěže ceny aktiv, které v dominantní míře vlastní právě ona, do stratosférických výšin. Z bytů se v důsledku letité měnové politiky velmi nízkých sazeb stalo aktivum, na které spousta mladých bez masivní pomoci rodiny nikdy nedosáhne. Kromě toho měnová politika „hrdých boomerů“ vytvořila ekonomiku, která pomalu ztrácí efektivnost (firem, které nikdy nedosahují zisků, a tudíž mrhají společenskými zdroji, je nejvíce v historii) a v níž spořit nedává smysl. Logickou preferenci spotřeby označí s bohorovností sobě vlastní za rozhazovačnost a stesky mladé generace za projevy zpovykaných spratků, kteří by na bydlení měli, kdyby moc neutráceli za avokádové toasty.
Devadesátky byly skvělé a z Ruska bych si nekoupil ani sirky, říká investor a „hrdý boomer“ Radovan Vávra
Zadruhé: veřejné finance. Generace padesátníků zdědila sice normalizovanou a osifikovanou, ale také (alespoň oficiálně) nepříliš zadluženou republiku: počátkem 90. let bylo zadlužení na úrovni deseti dvanácti procent HDP. Za jednu generaci však zadlužení dostala na dohled 60 procent, a to navíc v situaci, kdy se ekonomice nebývale, nejspíš neopakovatelně dařilo. Kromě toho, že se mladší generace nyní musí potýkat s vysokými cenami aktiv, se ještě musí připravit na to, že brzy bude muset přinejmenším přestat žít na dluh: dluhová brzda je blízko, od Maastrichtu se navzdory jeho historické impotenci pro jistotu také asi nechceme moc vzdálit. V realistickém případě dojde na skutečnou konsolidaci veřejných financí a na ní se budou podílet samozřejmě také (nebo spíše hlavně) mladší.
Zatřetí: za třicet let kapitalistického budovatelského snažení jsme jaksi zapomněli na institucionální kostru republiky. A tak se stalo, že jsme – opojení představou, že z problémů vyrosteme, že HDP zase zpětinásobíme a že všechno bude fajn – neprovedli žádné podstatné reformy. Důchodový systém je stále průběžný a ve stavu, že ani v situaci, kdy na důchody vydělávají silné populační ročníky, nestačí na více než na přežívání důchodců. Co se stane v situaci, kdy bude na Husákovy děti vydělávat méně početná generace, se nikomu jaksi domýšlet a řešit nechce. Systém vzdělávání, rodinná politika a daňový systém zůstávají také pevně v 90. letech. Všechny tyto vnitřní, skryté dluhy bude muset, chce-li zemi udržet globálně konkurenceschopnou, někdo zaplatit… A hádejte, kdo ponese ono břímě.
Jakkoliv je posledních 30 let nezpochybnitelným úspěchem ČR, je to také doba charakterizovaná absencí odvahy k řešení společenských problémů přesahujících čtyřletý horizont. Žijeme z podstaty, vyjídáme budoucnost a ženeme aktiva nahoru v představě, že tím bohatneme. Sami sebe vidíme jako odvážné kluky na Omaha Beach, ale nejsme schopni ani vyrovnat rozpočet, a ještě navíc spíláme mladším, jak si za všechno můžou sami, neuvědomujíce si, že je to právě tato generace, která právě přebírá vedení, jíž jsme my vykradli budoucnost.
