Počátkem loňského roku žila život učitelky angličtiny a především matky dvou dětí. Jenže poté, co se její manžel Sjarhej rozhodl kandidovat na post běloruského prezidenta, se její život změnil. Svjatlana Cichanouská se stala po uvěznění manžela sama kandidátkou, podle všeho ve volbách uspěla, ale oficiálně zvítězil autokrat Alexandr Lukašenko. Následné protesty proti zfalšování voleb byly režimem tvrdě potlačeny a sama Cichanouská čelila dilematu, jestli skončí za mřížemi, nebo odejde do exilu.

Vybrala si odchod a nyní žije v litevském Vilniusu a vystupuje jako hlavní tvář demokratické opozice. Když v tomto týdnu navštívila Prahu, vypadalo to jako skutečná státní návštěva prezidentky. Přijetí u prezidenta Miloše Zemana, premiéra Andreje Babiše, ministra zahraničí Jakuba Kulhánka, vystoupení na půdě českého Senátu, který cestu organizoval, a celá řada dalších schůzek. Svjatlaně Cichanouské se rozhodně změnil život.

HN: Kdybyste mohla vrátit čas a věděla byste, co se stane během voleb a po volbách, jak se váš život obrátí naruby: šla byste do toho znovu?

V historii ani v životě není žádné jestli, kdyby nebo co byste, kdyby. Samozřejmě bych nechtěla znovu vidět tu hrůzu, kterou viděli Bělorusové a na kterou nebyli připraveni. Na druhé straně Bělorusové dosáhli obrovské věci. Pochopili a poznali se jako národ. Ukázali, že jsou sami schopni si vládnout.

HN: Co vás po volbách od loňského srpna nejvíce překvapilo?

Jednota Bělorusů a jejich připravenost navzájem si pomáhat. Převzali odpovědnost jeden za druhého. Když někoho zatkli a zavřeli, na jeho místo nastoupil někdo jiný. Lidé ukázali solidaritu, zodpovědnost a bez ohledu na veškerou hrůzu přemáhali strach a znovu a znovu chodili protestovat.

HN: Proč podle vás najednou Bělorusové v takovém počtu a v takové míře šli protestovat, přestože to málokdo čekal?

Poprvé jsme všichni viděli, že je nás hodně. Mnoho let před tím jsme všichni hovořili o politice jenom v kuchyni, protože jsme to všichni chápali tak, že jako jedinci nemůžeme nic udělat, nic změnit. A jak jsem už řekla, v lidech se probudila zodpovědnost za to, co se v zemi děje. Všichni chápali, že země jde špatným směrem, a proto před volbami měl velký ohlas můj manžel Sjarhej. Mobilizoval lidi a ti viděli, že přišel člověk, který měl odvahu říci pravdu. A každý si řekl: „Já jsem přece také Bělorus a také mohu být odvážný.“ Tak začala změna krok za krokem.

Svjatlana Cichanouská

Narodila se v roce 1982 ve vesnici Mikaševiči na západě Běloruska. Otec pracoval jako řidič v kolchozu a matka byla kuchařka. Vystudovala angličtinu a němčinu na pedagogické fakultě ve městě Mozyr, jako učitelka ale nikdy nepracovala. Překládala a tlumočila, pracovala v organizaci, pomáhající černobylským dětem.

Ještě za studií se seznámila s mladým podnikatelem Sjarhejem Cichanouských a rok později z toho byla svatba. Mají spolu dvě děti. Sjarhej se stal populárním videobloggerem a počátkem roku 2020 ohlásil kandidaturu na prezidenta a začal objíždět zemi. Ústřední volební komise ho ale odmítla zaregistrova a tak Svjatlana se nechala zaregistrovat místo něj. Manžel byl později uvězněn. Jeho žena se stala hlavní tváří sjednocené opozice na srpnových volbách.

Dva dny po volbách, kdy oficiálně získala jen deset procent hlasů, přišla podat protest do budovy ústřední volební komise. Tam na ni čekali vysocí důstojníci KGB a dali jí na výběr, zda skončí také za mřížemi nebo odejde ze země. Následně ji úřady odvezly na hranici s Litvou a vyhostili ji. Nyní žije v litevském Vilniusu.

HN: Jak jste to vysvětlovala vašim dětem, že se jejich život najednou změnil?

Ještě před volbami jsem je poslala s babičkou do Litvy. Na začátku to pro ně byla prostě prázdninová cesta. Pak jsem za nimi přijela já. Starší syn věděl, co se děje. Díval se na všechny protesty, demonstrace. Pro něj je táta hrdina. Pro mladší dceru je to vynucené rozhodnutí. Vysvětlovala jsem jí, že v Bělorusku je pandemie koronaviru, že táta odjel na delší služební cestu, protože si myslím, že má právo na dětství. Starší syn jí jednou řekl, že táta je ve vězení. Ale ona neví, co to je vězení. Třeba je to nějaké město, a nemyslím si, že je potřeba jí to vysvětlovat.

HN: Mnozí Bělorusové říkají, že klíčová bude změna mezi lidmi v silových strukturách. V armádě, policii, rozvědce. Ale že tito lidé se neobrátí proti Lukašenkovi, dokud nebudou mít jistotu, že proti nim nezasáhne Rusko. Domníváte se, že je to pravda?

Ano, existuje v Bělorusku názor, že hrozí ruská invaze, ruský zásah. Ale nemyslím si, že lidé v běloruských silových strukturách se ve skutečnosti bojí Ruska. Oni jsou stejní rukojmí režimu, jako jsou všichni ostatní Bělorusové. Jsou dokonce ještě většími otroky režimu než ostatní. Režim některé udržuje v poslušnosti penězi a jiné tím, že na ně má kompromitující materiály. Na každého je složka v deskách o tom, co udělal a co spáchal. Ale opravdu se nedomnívám, že rozhodující roli v jejich chování hraje strach z Ruska.

HN: Nedávno jste řekla, že se znovu pokusíte vyzvat Bělorusy ke generální stávce. Předchozí pokus ale nevedl k úspěchu a říká se, že lidé v továrnách a ve státních podnicích se bojí o svá místa, a proto bude těžké je přesvědčit ke stávce...

Dělníci v podnicích a továrnách chápou, že se k nim vedení nechová lidsky. Ale ten strach, který je tam 27 let, samozřejmě trvá. Mají obavu, že přijdou o výplaty, i když jsou velmi nízké. Dostávají sice málo peněz, ale aspoň pravidelně. My musíme změnit tuto situaci a přesvědčit tyto lidi, že mají lepší budoucnost, za kterou je třeba bojovat.

V srpnu a září vyšli dělníci a další lidé do ulic řekněme trochu chaoticky a neorganizovaně. Teď se ale organizují v dělnickém hnutí. Organizují se ve skupinách, kde se mluví o tom, že bude třeba jít do stávky. Nyní se pracuje na tom, aby  do ní šli skutečně všichni, ten proces se odehrává. Když není žádná organizace a někteří stávkují a jiní ne, tak se akce nevydaří. Ale když všichni mají informace a jdou do stávky společně, tak to vyjde. A toto se v Bělorusku stane.

Související

HN: Máte nějaké spojení s laureátkou Nobelovy ceny Světlanou Aleksijevičovou, která po volbách utekla do Německa, nebo s Maryjí Kalesnikavovou, vaší kolegyní z volební kampaně, jež je nyní v běloruském vězení?

Se Světlanou Aleksijevičovou si občas voláme, abychom se navzájem podpořily. Vím, že píše knihu o událostech v Bělorusku. S Mášou Kalesnikavovou udržujeme spojení přes její sestru. Psala jsem jí hodně dopisů, ale pokud vím, žádný z nich se k ní nedostal. Máša se drží, vždycky byla silná. Ale není to jen ona, jsou to i ostatní. I když víme, že podmínky, ve kterých je drží, jsou příšerné, tak jsou všichni silní. Chápou, že na jejich straně je pravda. Hodně z těch, kteří jsou za mřížemi, píše tak neuvěřitelně inspirativní dopisy. Obětovali svou svobodu, abychom mohli pokračovat v boji. Chápou, že se nemohou na nikoho spolehnout než na Bělorusy samotné a mezinárodní společenství. Takže se nás snaží svým příkladem inspirovat, abychom to nevzdali.

HN: Co může dělat český stát a co obyčejní čeští občané, aby pomohli Bělorusům?

Na úrovni státu je důležité, aby nás Česko i nadále podporovalo, vydávalo politická prohlášení, podporovalo sankce, nátlak na režim, podporovalo občanskou společnost, různé kulturní nebo mediální projekty. Co se týče obyčejných lidí, tak nejúčinnější je psaní dopisů. Nezabere vám to moc času, ale je to velmi důležité pro všechny, kteří jsou za mřížemi. Člověk dostane dopis a úplně mu to změní den. Přečte si ho za ten den několikrát a změní mu to náladu. Ve vězení nemají moc co dělat, takže každý dopis je obrovská radost.

Pokud na to lidé mají prostředky, tak je potřeba podporovat fondy. Fond sportovní solidarity, který podporuje sportovce, kteří byli vyhozeni, protože kritizovali režim. Fond podpory odsouzených, ze kterého se platí drakonické pokuty, advokáti, pomoc pro rodiny uvězněných a podobně. Pokud nemáte prostředky na takovou podporu, tak můžete šířit informace, aby se dostaly k těm, kteří takové možnosti mají. Říkat svým známým a sousedům o tom, co se děje v Bělorusku. Protože pro nás je to krvácející rána, nás to bolí, my máme pocit, že celý svět o nás mluví. Jenže pak zjistíte, že bez ohledu na veškeré snahy diaspory a novinářů, kteří o tom píší, obyčejní lidé nevědí, co se děje. Takže je potřeba informace co nejvíce šířit, protože nikdy nevíš, kdo může Bělorusy podpořit. Nebo třeba psát dopisy skupinově. Vysvětlíš třeba dětem ve škole nebo například svým kamarádům, co se děje, a napíšete dopis. Zabere vám to tak hodinu vašeho času. Pomáhá to i obyvatelům demokratických zemí pochopit, že si zvykli na demokracii a zdá se jim, že to je tak všude. Pomáhá jim to být empatičtí, soucítit s lidmi, kteří to štěstí nemají.

HN: Co se týče sankcí, myslíte si, že by Evropa neměla odebírat ropu, která teče ropovodem přes území Běloruska?

Je to jeden z druhů sankcí, které mohou běloruský režim donutit zastavit násilí a osvobodit politické vězně. Mnozí nám říkají, že sankce poškodí obyčejné lidi. Ale sankce jsou totéž jako stávka ve fabrikách, avšak s tím, že se nejsou ohroženy životy lidí. Za sankce nemohou lidé, Evropská unie, za sankce může režim. On může tím, že propustí politické vězně, sankce zrušit. Když tvrdí, že jim jde o blahobyt obyčejných lidí, tak jednoduše propusťte ty lidi z vězení. Sankce nejsou nějaký trest, je to způsob donucování.

Související