Pokud při svých toulkách přírodou uvidíte ptáka, který má na zádech něco, co připomíná batůžek s kšandami, možná právě vidíte účastníka výzkumu, kterému profesor Tomáš Albrecht z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd a katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK připevnil na záda geolokátor. Spolu se svým týmem se zabývá evoluční biologií, životními strategiemi ptáků, ale také znaky, které dělají jedince atraktivnější pro opačné pohlaví.

Život ornitologa je z jeho vyprávění velmi pestrý. Jednou se kvůli odchytu hýlů rudých brodí po krk v rozvodněné Vltavě, jindy zase tráví dny v pralese v Kamerunu, kde kromě zažívání stresových situací, když například potká nepříliš bezpečně vypadající pralesní slony, řeší, kde sežene tekutý dusík. Tolik potřebnou složku k hlubokému zamrazení vzorků. „V Africe je sehnat tekutý dusík téměř nemožné. V Kamerunu to jde jen na jednom místě a stojí asi 30krát více než v Česku,“ potvrzuje ornitolog, který pozná podle hlasu všechny naše ptáky a těch afrických kolem šesti stovek.

Při výzkumu využívá řadu moderních přístrojů, například geolokátory, které se dávají na malé ptáky a jejichž nevýhodou je, že se opeřenec musí po čase znovu chytit, aby bylo možné stáhnout data. Nejednou se tak stává, že se jimi osadí například 40 rudých hýlů a zpět se vrátí čtyři, i z důvodu vysoké úmrtnosti drobných pěvců, která je kolem 70 procent.

Dále používá satelitní vysílačky, nejrůznější počítačové programy, ale také přístroje, které jsou využívány v medicíně. „Mezioborový přístup je pro nás zásadní. Jenom koukat na ptáky dalekohledem nám už dnes nestačí,“ říká Albrecht. Závěry získané z ptačího světa mohou být zpětně použitelné v tom lidském. „Při studování mnohých zajímavých problémů, týkajících se například mechanismů stárnutí či sexuálního chování, máme k dispozici více informací, než by bylo možné získat u lidí, už jen z etických důvodů,“ vysvětluje.

Z jeho výzkumů se pak třeba dozvíme, že jsou karmínově červení samci hýla rudého úspěšnější v plození mimopárových potomků, dále jak migrují ptáci na indoevropské trase nebo to, že mají afričtí ptáci nižší hladinu cukru v krvi než ti evropští, a jsou navíc méně promiskuitní. To jsou informace, které je potenciálně možné využít v aplikované vědě. „Hrozně se mi líbilo vyjádření jednoho mého kolegy, když se ho studenti ptali, k čemu je dobré studovat nějakou hnízdní ekologii, a on řekl, aby se to vědělo. Základní výzkum se dělá z toho důvodu. Také víme, že byl nějaký velký třesk, že tu byli dinosauři a kdy vymřeli. Tyto informace k životu nutně nepotřebujeme. Někdy se stane, že tyto výzkumy můžete využít dále. Pokud zjistíme něco o souvislosti mezi stresem a délkou života vlaštovek, budou třeba tyto poznatky využitelné i u lidí,“ říká Albrecht.

Na délce nezáleží, na věku ano

Paralely se světem lidí mohou být patrné právě u zmiňovaných vlaštovek. Příčiny toho, proč jsou si lidé nevěrní, mohou být stejné jako u nich. Tomáš Albrecht se studiem ptačí nevěry zabývá již 20 let a jen u vlaštovek má pro výzkum k dispozici pravděpodobně největší datový soubor na světě, čítající údaje o 4800 mláďatech a 1300 dospělých ptácích.

Analýzou otcovství, mimochodem stejnými postupy, jaké se využívají v soudním lékařství, a vytvářením jejich rodokmenů dospěl k tomu, že 40 procent hnízd, přeneseno do terminologie lidí, obývá nemanželský potomek. Jednou z otázek, kterou se nyní zabývá, je, proč jsou si jedinci v páru nevěrní a zda se takové chování vyplatí samicím. „Zatím se potvrzuje, že jsou tam spíše výhody pro samce, že samci chtějí kopulovat s jinými samicemi a ty se tomu moc nebrání. Ve chvíli, kdy samec moc chce, samice mu vyhoví. Dalším vysvětlením je, že je chtíč dědičný po otcích a dcery promiskuitních otců jsou také promiskuitní,“ říká Albrecht.

Hýlové rudí jsou častými aktéry výzkumů Tomáš Albrechta.
Hýlové rudí jsou častými aktéry výzkumů Tomáš Albrechta.
Foto: archiv Tomáše Albrechta

Dobrá zpráva, alespoň pro vlaštovčí samce, je, že na délce nezáleží. Podle některých studií měla dlouhá ocasní pera souviset s atraktivitou samců, čím delší, tím lepší. „Samozřejmě to má určité limity, vlaštovka nemůže tahat půl metru dlouhá pera, to by nechytla žádnou mouchu. Ale třeba samec, který je má 13 centimetrů dlouhá, by měl být atraktivnější než ten s deseti centimetry,“ říká Albrecht. K ověření této teorie byly zapotřebí nůžky, entomologické špendlíky a následná manipulace s atraktivitou samců. Pera se jim různě prohazovala, některým se stříhala, jiným nasazovala. Na základě těchto prohozů, které dle slov Albrechta nebyly pro ptáky nikterak stresující, což potvrdily výsledky z kontroly stresových hormonů z jejich krve, dokázali, že na délce ocasu nijak zvlášť nezáleží.

Naopak podstatný je věk. V plození levobočků hrají prim starší samci, díky své větší zkušenosti, ale i tím, že samici více láká samec, který se dožil vysokého věku. Věk vlaštovek se pohybuje kolem šesti let. „Jednoho samce jsme pojmenovali po majiteli farmy Jirka a ten se nám vracel mnoho let. Pozorovali jsme ho každý rok a on byl každý rok úspěšnější v získávání mimopárových potomků,“ vypráví vědec, který studuje rodokmeny ptáků do několikátého kolena.

I ptáci reagovali na koronavirus

Zvlášť u pěvců, kam patří vlaštovka a více než půlka všech ptačích druhů světa, může atraktivitu pro opačné pohlaví ovlivnit zpěv. Snaha zjistit, jakou roli hraje zpěv při pohlavním výběru, stála u zrodu výzkumu, který nakonec vyvrátil téměř půl století starou hypotézu.

Původní hypotéza předpokládala, že druhy žijící v hustě zarostlém lesnatém prostředí vydávají hlubší zvuky, které se v tomto prostředí lépe šíří, zatímco na otevřených plochách, kde zvuku nestojí v cestě stromy, zpívají ptáci ve vyšších frekvencích. Tomáš Albrecht s kolegou Peterem Mikulou ale zjistili, že vliv prostředí na výšku ptačího zpěvu je minimální a ovlivňuje ji spíše velikost těla a intenzita pohlavního výběru. Větší druhy mají obecně níže položený hlas a ti drobnější zpívají ve vyšších frekvencích. Hlubší hlas mají také druhy, u kterých dominance samců rozhoduje o jejich přístupu k samicím.

„Samozřejmě netvrdíme, že ptáci v rámci druhu nějakým způsobem neupravují hlas podle okolního prostředí. Zpěvní projevy se například mění ve městech. Třeba v souvislosti s koronavirovými uzávěrami se ukazuje, že ptáci začali podle jedné studie v Kalifornii zpívat bohatším a hlouběji položeným zpěvem, protože se snížil počet aut a lidí v ulicích. Jednoduše upravili zpěv, protože najednou neměli překážky, které jsme jim před pandemií dělali. Zde tedy původní hypotéza může platit,“ zamýšlí se Tomáš Albrecht.

Analýzou otcovství a vytvářením rodokmenů dospěl Tomáš Albrecht k tomu, že 40 procent hnízd vlaštovek, přeneseno do terminologie lidí, obývá nemanželský potomek.
Analýzou otcovství a vytvářením rodokmenů dospěl Tomáš Albrecht k tomu, že 40 procent hnízd vlaštovek, přeneseno do terminologie lidí, obývá nemanželský potomek.
Foto: archiv Tomáše Albrechta

V souvislosti s výzkumem vznikl největší datový soubor o frekvenci zpěvu ptáků, obsahující 19 tisíc nahrávek a čítající pět tisíc druhů. A všechny tyto nahrávky bylo třeba zanalyzovat. Ručně, bez použití umělé inteligence. „S ptačím zpěvem je totiž problém v tom, že byste museli programy přenastavit zvlášť pro každý druh, a když těch druhů máte pět tisíc, jednoduše to nelze,“ vysvětluje Albrecht. „Někteří doktorandi chodí do terénu, brodí se po pás ve vodě, chodí do laboratoře a kolega Peter Mikula seděl u počítače, stahoval nahrávky a koukal na ně. Samozřejmě nemusel frekvenci ptačího zpěvu odhadovat poslechem, ale měl k tomu specializovaný program,“ odhaluje pozadí několikaletého bádání.

Na málo probádané indoevropské trase

Jeden z jeho posledních výzkumů se týkal hýla rudého, jednoho z mála evropských ptáků, který migruje do Indie zatím málo probádanou indoevropskou trasou. Skutečná trasa se porovnávala s počítačovými modely. Ty se v některých parametrech lišily. Očekávalo se například, že při cestě do Indie mohou ptáci táhnout i jižněji, přes Arabský poloostrov, a že poletí přes moře. Přes něj ale nikdy neletěli. Drobné rozdíly oproti modelům mohou být podle Albrechta způsobeny nedostatečnými informacemi vstupujícími do modelů. Po cestě mohly být zdroje potravy, které nešlo změřit a jichž při tahu ptáci využili nebo se otevřenému moři prostě vyhýbají. Dalším zjištěním bylo, že hýlové využívají trasy, které se liší podle sezon. Na podzim se zaměřují na potravní zdroje a ušetření energie, na jaře využívají optimálních větrných koridorů, aby dorazili co nejdříve do hnízdiště.

Podobné výzkumy migrační tras mají podle Albrechta obrovský význam pro ochranu ptačích populací. Umožňují zjistit, na jakých místech zastavují a čerpají energii a ta místa následně chránit. Například zachovat na těchto místech rákosiny a mokřady, důležité pro populace migrujících ptáků.

Související