Chytré technologie, které dnes lidstvo používá například v dopravě nebo ve výrobě, mohou zásadně pomoci tomu, aby se lidé na planetě uživili, ale zároveň aby ji kvůli jídlu nedrancovali.

„Digitalizace je každodenní součástí života, ovšem může nám také třeba pomoci sdílet znalosti o pěstování potravin. Dám příklad: Izrael je oproti nám daleko vpředu s vývojem kapkových závlah. A já si v těchto případech vždy říkám, pojďme nasdílet, kde kdo je, abychom zbytečně neztráceli čas.“ S tímto doporučením přišla Soňa Jonášová, ředitelka a zakladatelka Institutu cirkulární ekonomiky, v debatě s názvem Budoucnost jídla, která se konala na začátku května v sídle mediálního domu Economia v pražském Karlíně. Pořádal ji týdeník Ekonom spolu s Hospodářskými novinami.

Potravinovému a zemědělskému hospodaření by podle Jonášové velmi pomohlo řešit problémy komplexně, v širším měřítku. „Když například africké země postihne invaze sarančat, jediné, co jim v současnosti dokážeme doporučit, je chemie, která hmyz lokálně zlikviduje. Nejde ovšem jenom o to, rychle něco postříkat, ale zamyslet se nad problémem komplexně, s využitím globálního know‑how. Je potřeba se propojit, dát hlavy dohromady a řešit pestrost potravin nejen v některých státech, ale rovněž v chudších regionech,“ je přesvědčena Soňa Jonášová.

Čerstvost potravin pohlídají senzory

Michal Lošťák, rurální sociolog a expert na udržitelnost potravin a zemědělství České zemědělské univerzity v Praze, dodal, že velké kroky v digitalizaci potravinového oběhu už firmy i univerzity dělají. Například nizozemská univerzita ve Wageningenu rozjíždí výzkum senzorů potravin.

„Minulý týden jsem mluvil s jejich rektorem. Novinka, kterou teď vyvíjejí, spočívá v tom, že vůbec nebude nutný potisk na obalech potravin. Senzor všechny informace zjistí, přenese je do aplikace a ta uživatele upozorní například na blížící se datum spotřeby. Jestliže budeme mluvit o jídle budoucnosti, pak tyto technologické elementy sehrají zásadní roli,“ připomněl Lošťák.

Diskutující se zabývali také tématem takzvaného food waste, tedy vyhazování jídla, a nadměrné spotřeby mnoha potravin, především červeného masa. Například podle studie Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů má produkce masa ze zemědělských zvířat na svědomí 14,5 procenta všech člověkem vytvořených emisí skleníkových plynů. S tím souvisí i otázka potravin budoucnosti, které by mohly klasické maso v jídelníčcích lidí nahradit.

Soukromé firmy už mají například k dispozici kultivované maso, tedy umělé maso produkované v laboratořích pomocí kultivace zvířecích buněk namísto porážky zvířat. „V Evropské unii ještě ale nikdo nepožádal o jeho schválení. Tyto nové typy potravin nejsou záležitostí lusknutí prstu. Budeme si muset ještě počkat. A je správné, že tahle setrvačnost funguje,“ myslí si Jan Pivoňka, specialista na technologie potravin Vysoké školy chemicko‑technologické v Praze (VŠCHT).

Doplnil také, že mnozí lidé žijí v představě, že kultivované maso roste z ničeho. „Ovšem vy ho musíte krmit. Tělo zvířete má také obranyschopnost, imunitu, ale kultivované maso imunitu nemá a je velmi náchylné na kontaminaci. Takže budete muset používat antibiotika, budete muset mít pečlivě připravené a schválené substráty na jeho pěstování. To jsou další energetické potřeby. Maso se nedojde samo napást, trávu mu musíte připravit a předžvýkat,“ řekl v nadsázce Pivoňka. Ekologická stopa takto produkovaných potravin může podle něj být nakonec ještě větší než u klasické živočišné výroby.

Michal Lošťák z České zemědělské univerzity v Praze připomněl, že zřejmě ještě dlouho budou vedle sebe paralelně existovat současná konvenční a zavedená jídla a ta úplně nová. „Přichází ale zcela nový směr, který můžeme nazvat retro inovace. Jde o jídla, na něž jsme už zapomněli a znovu se začínají objevovat. Tedy budou existovat tři dimenze – jídla současná, jídla nová a jídla zapomenutá a znovu nalezená. Tím dosáhneme nabídky postmoderní společnosti, aby si každý vybral.“

Podívejte se na česká rajčata

Součástí takzvaného Zemědělství 4.0, tedy zemědělství propojeného s technologiemi, bude podle expertů také hydroponické pěstování (pěstování rostlin bez půdy v živném roztoku – pozn. red.) a vertikální skleníky.

„Podívejte se na česká rajčata (pěstují se ve vertikálních sklenících například na Břeclavsku – pozn. red). Ta považuji za velký úspěch českého zemědělství posledních pár let. Zajímavé je, že jedním z prvních lidí, který s tím přišel, nebyl zemědělec, ale člověk, jenž uspěl v energetice. Napadlo ho, jak využít odpadní teplo z elektrárny pro provoz skleníků. To je podle mého správná cesta. Tedy propojovat obory a přemýšlet nikoli jen tradičním způsobem,“ doporučil v diskusi Tomáš Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR. Michal Lošťák doplnil další příklad českého zemědělce, který svůj skleník s bylinkami propojil s chovem prasat a s bioplynovou stanicí. Prasata vypouštějí bioplyn a ten energeticky zajišťuje provoz skleníků.

Podle Soni Jonášové z Institutu cirkulární ekonomiky jsou přesně tohle správné koncepty nakládání se zdroji. „Ať už je to energetické využití odpadu, nebo energie z bioplynových stanic, které mívají obrovskou produkci odpadního tepla, jež se často maří. Dobré nápady, jak ušetřit energii, vždy přicházejí tam, kde se někdo dívá optikou efektivity,“ podotkla Jonášová.

Debata se stočila také na stav českého zemědělství jako takového. Jonášová zmínila, že podle toho, jak chceme, aby vypadal stav zdejší krajiny, by mělo vypadat i přidělování dotací. „To, jak je v Česku nastaven systém dotací, je smutné. Často nadáváme na Evropskou unii, na tu zlou Evropu, ale vlastní pravidla kroutíme tak, že nad tím zůstává rozum stát,“ připomněla Jonášová. Dodala, že podíl velkozemědělců a malých farmářů je zhruba 90 procent ku 10, což je špatně a budoucnost zemědělství by Češi měli koncipovat jinak.

Jan Pivoňka z VŠCHT reagoval tím, že tuzemské zemědělství není na špatné úrovni a současná česká legislativa brání zemědělcům ve spoustě praktik, které nejsou v souladu s udržitelností, například co se týče prostředků na ochranu plodin. „V tomto nejsme nijak pozadu. Evropa se ale teď staví do role, že chce jít vzorem světu a chce, aby celý svět ekologické zemědělství přijal. Rozhodně to však neznamená, že by v Česku byla situace dramaticky špatná. Naopak Češi jsou na tom relativně dobře a teď se chtějí posunout ještě dál,“ zhodnotil Pivoňka.

S tím souhlasil i Tomáš Prouza, podle kterého české zemědělství ušlo za poslední roky velký kus cesty. „Ještě před pár lety zadržování vody v krajině nebylo žádným tématem. A podívejme se, co se dnes začalo dělat a jak se voda v krajině ve velkém řeší. Chybí ale větší tlak na změnu způsobu závlahy. Když jezdím po Česku, vidím na polích pořád plošné postřiky, kdy se voda do deseti minut vypaří. I když chápu argumenty českých zemědělců, kteří říkají, že když natáhnou kapkovou závlahu, tak ji za pár dní někdo ukradne,“ připustil Prouza. Zásadní podle něj také je, že v Česku se stále špatně hospodaří s ornou půdou, které ubývá, a stejně tak mizí i hmyz, což je podle Prouzy velký problém.

Související
Související
Newsletter

Byznys

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější z byznysu a finančních trhů?

Každý pátek od nás dostanete souhrn klíčových událostí doplněných o kontext. Autory jsou přední osobnosti Hospodářských novin: Jaroslav Mašek, Luděk Vainert, Milan Mikulka, Jana Klímová a Martin Ehl.

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru