Objevování je mnohem silnější zážitek než kontrola. Cestovat za architekturou známou z bedekrů je samozřejmě příjemné potvrzení, že slavný dům skutečně stojí tam, kde má, a že vypadá opravdu tak, jak ho fotograf zachytil. Jenže často se na takových místech sejde v jeden okamžik tolik lidí, až se skoro řadí do fronty, aby si všichni udělali na památku stejný snímek.

Zato objevovat stavby, které se do turistických průvodců s omezeným počtem stránek nevejdou, může i v dnešní informační době přinášet radost či vzrušení z objevování. Je to samozřejmě objevování symbolické, vždyť o všem, co už fyzicky existuje, lze za několik vteřin najít nějakou zmínku na internetu nebo také podrobně zpracované celé heslo ve wikipedii. Jenže i tohle je ve skutečnosti objevování v moderní éře, v miliardách odkazů pátrat po informacích o drobné stavbě, která se na výletu nečekaně objevila v horském údolí nebo v uličce za rohem náměstí. Není k tomu potřeba žádné speciální vybavení, stačí se jen vydat na cestu.

Praha
Obilné silo v Hostivaři

Silo prožilo kolísavý život. Obilí v něm bylo jen krátce. Potom se tu pekl chleba, následně silo používali filmaři nebo se tu ukrývali jaderní fyzici, které později vystřídali úředníci.
Silo prožilo kolísavý život. Obilí v něm bylo jen krátce. Potom se tu pekl chleba, následně silo používali filmaři nebo se tu ukrývali jaderní fyzici, které později vystřídali úředníci.
Foto: HN – Zuzana Šmajlerová

Průmyslové stavby jsou chrámy práce, vysvětloval architekt Bohumil Hypšman velkorysost a monumentalitu svých návrhů. Továrny, velké haly i dílenské areály mají navrhovat urbanisté a architekti, jinak prý budou budovány neúčelně a nepřehledně, nastoupí nepromyšlené příštipkování a industriální stavby se budou rodit z přilepování jako hnízda vlaštovek. Nebylo to od něj jen teoretické agitování, sám šel už v meziválečných časech příkladem. Rok po vzniku Československa vyrostlo u parního mlýna v Hostivaři za hranicemi Prahy podle jeho plánu velké obilné silo. Při pohledu z dálky vyvolává jeho silueta stejné pocity, jako by se člověk rozhlížel po toskánské krajině. Štíhlá jehlanovitá věž míří k nebi se stejnou přímostí jako renesanční věže italských kostelů. Tak to Hypšman zamýšlel, uplatnit v industriální architektuře čisté geometrické tvary a ornamenty tvořit jejich opakováním. Tak se to naučil na vídeňské Akademii, kde studoval u Otto Wagnera. Základem hostivařského sila jsou čtyři železobetonové válce usazené na čtvercovém půdorysu, ve kterých se uchovávalo obilí. Nad nimi byla ve čtvercové části věže umístěna nádrž, odkud si parní mlýn i pekárna odebíraly potřebnou vodu. Štíhlou věž zakončuje střecha ve tvaru jehlanu s nízkým sklonem. Rytmus čtvercového rastru zjemňují na silu drobná kruhová okna a za povšimnutí stojí i sloupky plotu u nárožní vstupní brány, na nichž se opakuje motiv odstupňovaných říms z horního patra sila. Obilí se ale v silu uchovávalo jen krátce. Návrh vypracoval Hypšman v roce 1919, o tři roky později se tu už pekl chleba, následnou hospodářskou krizi pekárna nepřežila. Areál chvíli využívali filmaři a po válce tu měli atomový kryt jaderní fyzici. Pak se na chvíli vrátili znovu filmaři, které později vystřídali úředníci. Proměnlivý život jako pod těmi renesančními italskými zvonicemi.

Středočeský kraj
Krematorium v Nymburku

Topení koksem dávalo po spuštění krematoria v září 1924 celé scenérii poněkud mystický nádech, z komína totiž stoupal při žehu hustý tmavý kouř. To je už ale dávná minulost.
Topení koksem dávalo po spuštění krematoria v září 1924 celé scenérii poněkud mystický nádech, z komína totiž stoupal při žehu hustý tmavý kouř. To je už ale dávná minulost.
Foto: Shutterstock

Vypadá to, jako by si Bedřich Feuerstein hrál s tou nejobyčejnější dřevěnou stavebnicí. Hranoly, válce, kostky. Psal se rok 1922, bylo mu tehdy 30 let, což je stále věk, kdy je v muži ještě hodně z dítěte, a přemýšlel nad tím, jak přepracovat projekt nymburského krematoria. Radnice už sice měla na stole plány od místního stavitele Josefa Pfeifera na novou pohřební síň, jenže ty nepočítaly s kremační pecí a žeh se tehdy dostával v pohřebnictví do módy. Feuerstein se spojil s dalším architektem, o pět let starším Bohumilem Slámou a předložili Nymburku návrh, který skutečně působil, jako by vznikl z dětské stavebnice: Na obdélníkový základ umístili jako hlavní část budovy eliptický válec, na kterém leží jako plochá střecha další nízký obdélník. Z elegantního návrhu lze dobře číst, že Feuerstein byl tehdy ovlivněn ranou tvorbou Le Corbusiera a jeho architektonickým purismem. Kdyby taková stavba nebyla obklopena hroby, ale třeba cypřiši na skalnatém útesu nad mořem, sklízela by jistě obdiv jako svěží letní sídlo. Když v roce 1936 připravil Spolek výtvarných umělců Mánes Feuersteinovu monografii, Viktor Reiman do ní o krematoriu napsal: "Tato rozměrem malá stavba dokazuje ještě dnes, že Feuerstein byl v dnešním slova smyslu prvním moderním architektem v Československu." Pro jednoduchou kompozici existuje i návod, jak číst její jednotlivé jednoduché prvky. Osa kříže v půdorysu stavby je asociací na minulost. A přechod slunečního svitu po jednotlivých geometrických prvcích, které se střídavě ocitají ve světle a stínu, má zase připomínat, jak naši lidskou existenci halí život a smrt. Stavbu krematoria zajistila firma architekta Emila Prücknera a vyšla na tehdejšího tři čtvrtě milionu korun.

Jihočeský kraj
Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově

Autor návrhu je neznámý. Syn zakladatele ateliéru ale jednou řekl, že to byl Berlíňan. Propracované detaily, které jsou pro Němce tak typické, to mohou potvrzovat.
Autor návrhu je neznámý. Syn zakladatele ateliéru ale jednou řekl, že to byl Berlíňan. Propracované detaily, které jsou pro Němce tak typické, to mohou potvrzovat.
Foto: Profimedia

Je jediný a jedinečný. Žádný takový druhý dům v Českém Krumlově není. Gotických nebo renesančních stojí v meandrech Vltavy dvanáct do tuctu, ale čistý secesní je pouze jeden, Seidelův fotoateliér v Linecké ulici. Výjimečnost dává najevo už tím, že stojí mimo uliční čáru. Oproti jiným domům ustupuje až do středu pozemku a díky tomu má před svým vchodem malou zahradu. Florální motivy, tak typické pro secesi, nejprve "in natura" a vzápětí v některých detailech vyřezávaného dřevěného štítu "in architektura". Ač je Seidelův ateliér secesní, není nijak přezdobený. Komu se ale na začátku 20. století podařilo tak jemně skloubit funkčnost domu s estetikou, se už bohužel nedozvíme. "Máme k dispozici nárys a řezy návrhu domu, stejně jako dokumentaci k prosklené části domu, ale bez autora. Dotaz na autorství dostávám často, ale opravdu není jasné, kdo dům navrhl," říká Petr Hudičák, kurátor muzea zřízeného v bývalém ateliéru. V roce 1989 přijel do Krumlova natáčet filmový dokument Othmar Hanke. Před kamerou vyzpovídal také syna zakladatele ateliéru. Ten zmínil, že autor návrhu domu je Berlíňan. To je vše. Německou stopu může ale potvrzovat preciznost detailů, kterými se dům odlišoval od ostatních. Už v roce 1905 v něm byly elektrické rozvody, i když Krumlov tehdy ještě vůbec nebyl elektrifikovaný. Architekt to ovšem předvídal. Pod domem je také položená korková izolace proti pronikání vlhkosti. Místnosti, do kterých přicházeli zákazníci na fotografování, byly velmi bohatě vymalovány. Nebyla to samoúčelná pestrost, barvy měly člověka příjemně naladit, aby se potom při pořizování snímku netvářil strnule. V tomto domě, který je dnes přístupný právě tak, jak v něm Seidelovi fotografovali, se myslelo na vše.

Plzeňský kraj
Brummelův dům

Původně byl dům novorenesanční a traduje se, že když Loos úřadům prvně ukázal výkresy přestavby, tak se zhrozily a nutily ho, aby návrh předělal. Úředníkům se zdál hypermoderní.
Původně byl dům novorenesanční a traduje se, že když Loos úřadům prvně ukázal výkresy přestavby, tak se zhrozily a nutily ho, aby návrh předělal. Úředníkům se zdál hypermoderní.
Foto: ČTK

Věty o tomto domu by měly být holé, bez příkras. Jak Adolf Loos tvořil, taky by se slušelo o jeho díle psát. Účelně a čistě. Tak tedy: Šedý dům na Husově třídě v Plzni. Vstupte. Schodiště prosté, bílé. Stěny sytě zelené. Okna velká, světla geometrická. Ozdoby žádné. Žádné? A přece! Otočení vypínačem a na hladkých stěnách najednou světelné plošky vytváří kubistický ornament. Loos a ornament? Ovšem. Je potřeba skoncovat s tradovaným omylem, že Adolf Loos pronesl větu: "Ornament je zločin." Ve skutečnosti napsal esej "Ornament a zločin" a ve svých návrzích s ornamenty pracoval, jen to není na první pohled tolik vidět. Dům rodiny Brummelovy na Husově třídě v Plzni to dokazuje. Je to zhmotnělý katalog Loosových pracovních principů. Zvnějšku strohá forma, uvnitř barevný svět. Není-li hezké okolí, žijte uvnitř.

Ukoptěná Škodova továrna s kouřícími komíny, pak okno, barevný závěs − a v teple prozářeném pokoji freska s motivy italského venkova. Dýhou obložený nábytek i sloupy mají více ornamentů než šátek od lidového kroje. Vpravo sytě barevný pokoj a vedle zase monumentální krb. Zapomeňte na vnější svět, žijte doma! Pestře, barevně a pohodlně. Nebude to levné, ale bude to vaše, všechno na míru.

Jan Brummel se svou ženou Janou peníze měli, obchod se dřevem za první republiky vydělával, a proto si mohli dovolit zaplatit Adolfa Loose, aby jim přestavěl starší plzeňský dům. Například inspirací ke vstupu do bytu v prvním patře bylo schodiště Goetheho domu ve Výmaru. Je to jeho takřka doslovný přepis a díky rekonstrukci celého domu před šesti lety je možné dnes vidět nejen toto schodiště, ale celý interiér přesně ve stejném tvaru, jako to bylo za Loose.

Karlovarský kraj
Obloukový most v Lokti

Aby most působil dojmem staré obloukové stavby, zakryly jeho konstrukční prvky čtrnáct centimetrů silné desky se speciálním povrchem.
Aby most působil dojmem staré obloukové stavby, zakryly jeho konstrukční prvky čtrnáct centimetrů silné desky se speciálním povrchem.
Foto: Wikimedia Commons - Lubor Ferenc (CC BY-SA 3.0)

Nad hlubokým údolím Ohře pod loketským hradem se nevkusný most snad ani postavit nedá. Divoká scenérie říčního koryta už každou stavbu dopředu předurčuje k tomu, aby se z ní stala dominanta vyvolávající uznání a obdiv. Cestu do města tu je potřeba vést ve výšce 20 metrů nad vodní hladinou. Poprvé se to podařilo v roce 1836, kdy byl podle plánů Leopolda Wöllnera dokončený tehdy nejvyšší řetězový most na území dnešního Česka. Rozpětí mezi pilíři dosahovalo 70 metrů a bylo to poprvé, co se císařská silnice z Chebu do Karlových Varů nemusela Lokti vyhýbat po objížďce kolem řeky, ale mohla vést přímo přes náměstí. Není asi potřeba obšírně vysvětlovat, jak stavba mostu pomohla ve městě obchodu. Empírová stavba byla pojmenovaná jako Most císaře Ferdinanda a sám panovník se 16. září 1836 se svou ženou Annou zúčastnil slavnostního položení posledního kamene. Jenže co stačilo na konci 19. století, bylo už málo pro století dvacáté. Místo koňských povozů začaly jezdit automobily, bylo jich stále víc a řetězy v mostní konstrukci unesly pouze tři tuny a víc ne. V roce 1928 byl starý most uzavřen a později zbořen. Nová doba si žádala nové řešení a to pro Loket navrhl architekt Adolf Benš. Za sebou měl nejen například úspěšnou realizaci dnes už starého ruzyňského letiště v Praze, ale také účast v soutěžích na tři pražské mosty: Trójský, Libeňský a Jiráskův. Tady se mu realizace nepodařila, ale v Lokti se už podle jeho plánů stavělo. V roce 1936 v místech, kde stával most řetězový, překlenul Ohři nový železobetonový obloukový most. Dlouhý je 116 metrů a hlavní oblouk nad řekou má rozpětí 74,6 metru. Na rozdíl od svého předchůdce umožňuje chodcům, aby se dostali rychle k řece. Po obou stranách jsou boční schodiště.

Ústecký kraj
Koldům v Litvínově

Komplex navržený pro ubytování 1500 osob v 350 bytech získal v roce 1947 zlatou medaili na Trienále užitého umění v Miláně.
Komplex navržený pro ubytování 1500 osob v 350 bytech získal v roce 1947 zlatou medaili na Trienále užitého umění v Miláně.
Foto: archiv autora Davida Macháčka

Litvínovský Koldům, tedy kolektivní dům, je dobrá stavba se špatným vzkazem. Takhle dopadla utopická vize o inženýrském plánování životů a prosluněných zítřků. Dobře to myslel Le Corbusier i čeští levicoví pováleční plánovači, jenže se to nakonec trochu zvrtlo.

Všem stejně. Všechno stejně. Všichni stejně. Plánované hospodářství, plánovaný život. Všichni stejně do práce, všichni stejně z práce, všichni stejnou večeři, všichni stejnou snídani. Koldům sám o sobě není špatná stavba. Architekti Evžen Linhart a Václav Hilský ho v roce 1947 navrhli v duchu české meziválečné levicové avantgardy. Geometrická symetrická stavba a jednotné moduly různě velkých bytů tehdy byly trendem, který prosazoval například ve stejné době Le Corbusier ve Francii. Jenže u Koldomu nefungovala základní myšlenka, že lidé potřebují soukromí jen pro přespávání a vše ostatní budou dělat rádi s ostatními v kolektivu − pod jednou střechou.

V bytech Koldomu tak nejsou běžné kuchyně, protože se předpokládalo, že všichni budou jíst ve společné jídelně ve střední části domu mezi obytnými křídly. Doma si nebude nikdo nic prát, protože v suterénu bude společná prádelna. Doma nebudou knížky, protože číst se bude v centrální knihovně. Individualita bude potlačena, protože zvítězí kolektivní radost.

Nezvítězila, i když technické řešení Koldomu bylo na svou dobu nadstandardní. Ve dvou třináctipodlažních křídlech byly byty a v sedmipodlažní prostřední části školka, jesle, restaurace, samoobsluha, kadeřník, holič nebo krejčí. Byty už tehdy měly podlahové vytápění a u domu nestály žádné popelnice. Odpadky se na společné chodbě házely do šachty, odkud putovaly do kotelny, kde se spalovaly.

Liberecký kraj
Kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova v Jablonci nad Nisou

Konečný účet za monumentální římskokatolický kostel byl 13 milionů korun. Vejde se do něho více než dva tisíce lidí, z toho přes 500 míst je k sezení.
Konečný účet za monumentální římskokatolický kostel byl 13 milionů korun. Vejde se do něho více než dva tisíce lidí, z toho přes 500 míst je k sezení.
Foto: Shutterstock

Ještě na konci 18. století byl Jablonec nad Nisou malou horskou vesnicí s několika roubenými chalupami. O sto let později to už bylo kypící a zvětšující se město, které rostlo z obchodu s bižuterií a které v rozmachu nepřibrzdil ani krach na vídeňské burze v roce 1873. To bylo dva roky poté, co se v jedné z chalup narodil Josef Zasche, muž, který o 60 let později stvoří dominantu, která se bude nad tímto městem vzpínat až k obloze. Základy získá na vídeňské Akademii a zkušenosti na celé řadě staveb v Praze i rodném Jablonci.

Kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova na Horním náměstí se svojí 51 metrů vysokou hranolovitou věží oblohy téměř dotýká, a aby tahle stavba v drsném horském prostředí něco vydržela, nechal ji architekt Zasche obložit keramickými lícovkami. Na rozpočet se příliš ohlížet nemusel, protože peněz se na stavbu kostela podařilo vybrat dost. Už v roce 1907 byl založen Katolický spolek pro stavbu kostela, který dokázal za krátký čas vybrat čtyři miliony rakouských korun. První světová válka ale měnu znehodnotila, a proto se začalo vybírat znovu. Papež Benedikt XV. věnoval téměř 1,5 milionu korun a k tomu se vybralo tolik peněz, že si Josef Zasche mohl začít kreslit plány a v dubnu 1930 se už stavělo. Vídeňský profesor Arnold Hartig, rodák z Horního Tanvaldu, vytvořil pro hlavní oltář tři metry vysokou bronzovou sochu Krista, za kterou stojí pět metrů vysoký kříž z bílého mramoru. Varhany s 25 000 píšťalami vyrobila a namontovala firma Bratří Riegerových z Krnova. Vitráže v chrámových oknech, představující příběh Ježíšova srdce, vyrobila jablonecká firma Fritz Lucke. Tři zvony odlila firma Richard Herold z Chomutova. Na konci roku 1931 bylo hotovo.

Královéhradecký kraj
Wenkeho obchodní dům v Jaroměři

Josefu Wenkemu slouží ke cti, že i když nebyl spokojený s návrhy, které mu nachystal zdejší stavitel Josef Máša, tak si jeho firmu objednal, aby dům postavila. Stavba nakonec proslavila všechny tři.
Josefu Wenkemu slouží ke cti, že i když nebyl spokojený s návrhy, které mu nachystal zdejší stavitel Josef Máša, tak si jeho firmu objednal, aby dům postavila. Stavba nakonec proslavila všechny tři.
Foto: ČTK

Začíná 20. století, kdy se v Praze dokončuje například nazdobený secesní Obecní dům nebo hlavní nádraží, tehdy Františka Josefa. A ve stejnou dobu, stranou pozornosti, vzniká ve východočeské Jaroměři dům, který není dozvukem končící doby, ale současnou éru předbíhá možná o čtvrtstoletí. Bez zlata a zdobných ornamentů, prostý, střídmý a nadčasový. Jaroměřský podnikatel Josef Wenke si u architekta Josefa Gočára objednal nový obchodní dům. Nejprve to zkoušel u jiných dvou Josefů, místních stavitelů Máši a Hofmana, ale jejich návrhy se mu nelíbily. Představoval si něco opravdu moderního a takového, co by skutečně pomáhalo prodeji. Potřeboval, aby především bylo z ulice dobře vidět na prodávané zboží. Kolegové z obchodní branže mu poradili, ať zkusí oslovit tehdy třicetiletého Josefa Gočára. Už z prvních skic bylo zřejmé, že si Wenke a Gočár budou rozumět. Architekt navrhoval přízemí i první patro s velkými okny a nad tím jako industriální motiv malá kruhová okna. Tento návrh ale ještě nechal Wenke Gočára přepracovat a stavět se začalo až podle toho dalšího. Místo kruhových oken byla do průčelí umístěna okna klasická, oddělená sloupky s černou keramikou a dům pak zakončuje výrazná římsa. Prostornost a vzdušnost zaručovala železobetonová konstrukce domu. Přízemí a první patro byly uvnitř propojené velkým kruhovým světlíkem. Kdo právě nakupoval v patře, mohl snadno vidět, co se odehrává v přízemí domu. A odspodu byl světlíkem zase jedinečný pohled na strop s originálním lustrem. Revoluční novinkou na tuzemské poměry ale byla konstrukce velkých oken do ulice. Byla usazena do subtilních ocelových rámů, což bylo řešení už běžně používané ve Spojených státech, ale u nás to byla v roce 1911 skutečná novinka.

Pardubický kraj
Modlitebna Církve bratrské v Litomyšli

V těsném sousedství výpadovky z města se zrodilo dílo, které bylo nominované do prestižní architektonické soutěže Mies van der Rohe Award v Barceloně.
V těsném sousedství výpadovky z města se zrodilo dílo, které bylo nominované do prestižní architektonické soutěže Mies van der Rohe Award v Barceloně.
Foto: ČTK

Postavit modlitebnu, tedy prostor ke ztišení, v těsném sousedství výpadovky z města, po které duní nekonečná řada kamionů, je velmi odvážná výzva. Jenže litomyšlský sbor církve bratrské neměl na začátku milénia na výběr. Stávající prostory v domě u nádraží mu už nepostačovaly a od města měl k dispozici pouze parcelu u té nejrušnější ulice ve městě, navíc ve svahu a v zatáčce. Jenže mladý kazatel sboru Daniel Smetana měl kuráž, na nabídku města kývl, pro stavbu si sbor se souhlasem města vybral architekta Zdeňka Fránka. S trochou nadsázky se dá říct, že stačilo pouze dodržet plán, který sbor pro architekta našel už hotový v Bibli, a to v žalmu 57,11: "Bože, tvé milosrdenství až k nebi sahá, až do mraků tvoje věrnost." Fránek ho převedl do plánů a začalo se stavět. Jeho modlitebna, která z ulice vystupuje ze zeleného trávníku jako soustava střídajících se nakloněných rovin, skutečně působí jako cesta k Bohu, která sahá až do mraků. Hlavní prostory jsou ukryté pod terénem. Modlitebna nezabírá na parcele tolik místa a hlavní prostory se tím podařilo dobře izolovat od hluku projíždějících aut. Dominantní pro celou stavbu je pohledový beton, stěny z bezpečnostního skla a jednoduchý interiér. Vše důležité shrnul v pokloně svému kolegovi architekt Josef Pleskot: "Současná architektura má na to, aby byla osvobozena od zátěže mechanicky používaných pravidel kanonických vázaností. Málokterý architekt však dokáže využít této nabídky svobodně, kreativně, bez předsudků a s pokorou. Zdeňkovi Fránkovi se to v tomto případě podařilo. Srozumitelným koncepčním gestem v uspořádání podlah a stropů dokázal vytvořit prostor, který je zároveň moderní i archetypální, bezvadně se pojí se zemí i poukazuje k nebeským výšinám, člověku dává poznat kompresi i expanzi a po zápase s tmou nechává vítězit světlo."

Kraj Vysočina
Zotavovna Medlov

Kdo se u kávy v hotelovém baru zahledí na štíhlé hranoly skleněných lustrů, dostane se ve vteřině do půl století staré retronálady.
Kdo se u kávy v hotelovém baru zahledí na štíhlé hranoly skleněných lustrů, dostane se ve vteřině do půl století staré retronálady.
Foto: archiv autora Davida Macháčka

Toho, jak jsou lesy u Fryšavy doslova šťavnaté čerstvou pramenitou vodou, si už před 500 lety všimli Pernštejnové a přikázali poddaným, aby vodu z potůčků z Rokytenského hájemství svedli do dvou lesních rybníků, Medlova a Sykovce. Voda v nich bývala chladná, krajina Žďárských vrchů se v nadmořské výšce přesahující 700 metrů málokdy rozpálila horkem. Stovky let tu býval klid, až si místa se zdravým vzduchem a svěžími lesy všiml mezi světovými válkami sportovec Leopold Stehlík. Pronajal si pozemky nedaleko hráze Medlovského rybníka a vybudoval na nich tábor pro mladé sportovkyně. Bydlelo se v prostých dřevěných chatkách a otevření tábora v červnu 1934 bylo pro celé okolí velkou událostí. O pět let později si Stehlík objednal u architekta Aloise Wachsmanna novou zděnou budovu. Na svou dobu to byla moderně pojatá stavba, neboť Wachsmann byl asistentem Josefa Gočára na pražské Akademii výtvarných umění. Tato budova stojí u Medlova dodnes u minigolfového hřiště a tento malý hotel na břehu rybníka se stal ve své době vyhledávaným místem pro letní pobyty. Reklamu mu dělalo i příbuzenské propojení Aloise Wachsmanna s Jiřím Voskovcem. Byli to bratranci a tak k Medlovu zamířil za odpočinkem například i Voskovcův přítel Jaroslav Ježek. Od 70. let minulého století má ale břeh rybníka novou dominantu. Vedle Wachsmannova domu byla v letech 1968 až 1973 vybudována Zotavovna VIII. všeodborového sjezdu pro pracovníky uranového průmyslu. V tomhle odvětví se na nějakou korunu nehledělo, a tak byla zotavovna postavena velkoryse. Expresivní linie stříšek i balkonového zábradlí odkazují společně s kulatými okénky v podsklepení na dozvuky bruselského stylu. Zásahy do původní architektury jsou minimální.

Jihomoravský kraj
Hotel Continental v Brně

Z jednoduché ubytovny se stal hotel s přistávací plošinou pro vrtulníky nad vyhlídkovou kavárnou.
Z jednoduché ubytovny se stal hotel s přistávací plošinou pro vrtulníky nad vyhlídkovou kavárnou.
Foto: ČTK

Velký hotel na malé parcele, taková by mohla být charakteristika brněnského hotelu Continental na Kounicově ulici, kdyby bylo potřeba vše shrnout do jedné krátké věty. Výšková budova, na svou dobu téměř mrakodrap, se zrodila mezi lety 1958 až 1964 a její plány připravil architekt Zdeněk Řihák společně se svými kolegy Aloisem Semelou a Vladimírem Kovaříkem. Z toho, co se původně jevilo jako nepříjemné omezení, tedy malá parcela uvolněná po demolici starých domů, se nakonec stala přednost, díky které hotel vynikl nad ostatní. Netradiční trojramenný půdorys umožnil do více než 50 metrů vysoké budovy umístit na 230 pokojů. Na střed hotelu jsou paprskovitě napojené krátké chodby s pokoji po obou stranách a díky tomuto uspořádání mohou být všechny pokoje osluněné.

Rukopis 60. let je na hotelu poznat už ve vstupní hale. Po pravé ruce střídmý recepční pult z neprůhledného zeleného skla, které kryje i odkládací prostory za zády recepčních. Pro čekání jsou nachystána moderní křesílka usazená v zimní zahradě, ze které vede točité schodiště až pod op-artový strop v mezipatře nad recepcí. Stačí se pod ním jen na chvíli posadit, aby fantazie přenesla člověka o 60 let zpátky do zlatého věku brněnských veletrhů a uvolněné atmosféry barevného designu a svěží architektury po Expu 58.

Na hotelu je pozoruhodná i proměna jeho názvu a s tím související určení správné kategorie hostů. Původně to měla být mládežnická ubytovna, která by se jmenovala Výškový hotel nebo Tempo. Jenže jak stoupal věhlas veletrhů a přibývalo náročnějších mezinárodních hostů, bylo potřeba hotel vylepšovat a z Tempa se stalo Brno, potom Sport a nakonec v roce 1963 přišlo finální pojmenování na Continental. Ten už s původní ubytovnou neměl nic společného, vždyť Zdeněk Řihák počítal v posledních návrzích dokonce s přistávací plošinou pro vrtulníky.

Olomoucký kraj
Hrobka Kleinů v Sobotíně

Kleinové si mohli velké mauzoleum dovolit. Po celém Rakousku-Uhersku získávali zakázky na stavbu železnic. V Semmeringu v Rakousku postavili tunely, které se stále používají.
Kleinové si mohli velké mauzoleum dovolit. Po celém Rakousku-Uhersku získávali zakázky na stavbu železnic. V Semmeringu v Rakousku postavili tunely, které se stále používají.
Foto: Profimedia

Při cestě autem z Rýmařova do Šumperka ten pohled stranou od silnice překvapí. Silnice se dlouho vine zalesněnými stráněmi a jen tu a tam prudká serpentina obkrouží osamělé venkovské stavení. A když se údolí Klepáčovského potoka začne rozestupovat a po pravé ruce začnou přibývat domky Sobotína, zjeví se v průseku anglického parku cosi na způsob zmenšeného kostela nebo šlechtického sídla. Zvlášť za padajícího soumraku je to výjev obzvlášť mystický a ani rozluštění té záhady bázlivému člověku na klidu nepřidá. Právě se dívá na hrobku jedné z nejvýznamnějších průmyslnických dynastií na Moravě, mauzoleum rodiny Kleinů. Stojí tu už od roku 1880 a alespoň malým uklidněním může být, že ostatky členů rodu tu už uloženy nejsou. V roce 1999 byly uloženy u zdejšího kostela svatého Vavřince. V hrobce totiž moc klidu neměly, prakticky od jejího postavení se do ní stále dokola snažili dostat lupiči a vandalové, které přitahovaly legendy, že kromě těl jsou v kryptě uloženy i cenné předměty. Ona už samotná stavba mauzolea působí honosně. Typově vychází z architektury italské vily a je bohatě zdobená jak na vnějším plášti, tak uvnitř. A veliká je natolik, že do ní bylo možné uložit 14 příslušníků rodu. Kleinové si takové místo posledního odpočinku mohli dovolit, peněz si vydělali skutečně dost. Ve zdejším kraji jim patřily doly i železárny a po celém Rakousku-Uhersku získávali zakázky na stavbu silnic i železnic. Vybudovali například silnici z Opavy přes Šumperk až do Červenovodského sedla a podíleli se i na stavbě železniční Ferdinandovy dráhy z Olomouce do Prahy. Na mnoho dalších železničních úseků zase dodávali příhradové mosty vlastní výroby.

Zlínský kraj
Kaple sv. Cyrila a Metoděje v Komárně

František Lydie Gahura, dvorní architekt Tomáše Bati, řešil třeba stavbu zlínské radnice. I přesto ale vytvořil pro malou obec jedinečnou kapli z režných cihel.
František Lydie Gahura, dvorní architekt Tomáše Bati, řešil třeba stavbu zlínské radnice. I přesto ale vytvořil pro malou obec jedinečnou kapli z režných cihel.
Foto: archiv autora Davida Macháčka

O téhle kapli se mluvilo už devět let předtím, než byla postavena. V roce 1927 se na pomezí Hané a Valašska v obci Komárno otevíral nový hřbitov. Měl všechno, až na kapli. Jan Horák, který byl tehdy v Komárně starostou, se obrátil na Tomáše Baťu. Vždyť do Zlína to je odsud vzdušnou čarou jen něco málo přes 20 kilometrů, prakticky jen přes kopec. V roce 1932 oslovil Tomáš Baťa svého dvorního architekta Františka Lydie Gahuru, aby pro Komárno kapli navrhl. Podrobnosti k tomuto neobvyklému zadání se bohužel nikde nedochovaly, Baťa navíc krátce poté, co Gahuru zaúkoloval, tragicky zahynul.

Byla to skutečně nezvyklá zakázka, vždyť Gahura byl v té době mezi architekty skutečná celebrita a řešil pro Baťu velké zakázky, například regulační plán velkého Zlína nebo stavbu radnice. Přesto pro malou obec kapli připravil, a to naprosto v duchu svého charakteristického rukopisu. Jednoduchý kvádr bez ozdob, z režných cihel, plochou střechou a přísně geometrickými okny. Žádná taková druhá kaple v celém Hostýnském Záhoří nestojí. I když už při prvním pohledu je jasné, že tohle je import ze Zlína, ani v nejmenším není z té drobné stavby cítit industriální přísnost. Není to strojovna, není to malý sklad, je to křehká stavba v sousedství hřbitova, kterou skrz velká okna prostupuje po celý den proměnlivé světlo tak, jak slunce postupuje po obloze. Stavba kaple začala až v roce 1936 a ještě ten rok byla dokončená. Pro obec to byla významná událost, ovšem ne tak velká, jak bychom si mohli vzhledem k její architektonické hodnotě myslet dnes. Tehdy to byl až druhý nejvýznamnější obecní počin v tom roce. Za důležitější označil kronikář nákup nové motorové stříkačky pro hasičský sbor.

Moravskoslezský kraj
Havířovské nádraží

České dráhy chtěly před sedmi lety nádraží zbořit, demolici se ale podařilo odvrátit. Je tak stále možné jezdit vlakem do moderního „Bruselu“.
České dráhy chtěly před sedmi lety nádraží zbořit, demolici se ale podařilo odvrátit. Je tak stále možné jezdit vlakem do moderního „Bruselu“.
Foto: ČTK
Stavba 4/2021

Stáhněte si přílohu v PDF

Pro pochopení významu havířovského nádraží je potřeba si koupit jízdenku na vlak do minulosti… Když se v Havířově otevřel v roce 1949 pro horníky první dům s 96 byty, nemělo tohle město budované na zelené louce ještě jméno. Nájemníci se stěhovali do anonymního sídliště. Až šest let po předání prvních bytů byla v Československu vyhlášena celostátní veřejná anketa, ve které mohl kdokoliv pro nově zrozené město navrhnout jméno. V šesti stovkách dopisů se objevilo téměř 2,5 tisíce návrhů. Horníkov, Kombajnov, Moravský Uhlíkov nebo Gigantov. Když se všechny hlasy sečetly, zvítězil v lidové anketě Bezručov. Jenže nad lidem byla v komunistickém Československu vždy strana a její vládnoucí aparát, a tak byl direktivně určen Šachtín. Dne 4. prosince 1955 ovšem bouchlo pěstí do stolu ministerstvo vnitra, řeklo, že to bude Havířov.

Dalších 10 let se město budovalo ve stylu socialistického realismu, takzvané sorely. Ve stylu, jehož název drnčí nepříjemně, jako by to bylo jméno pohádkové macechy. Když už to vypadalo, že Havířov bude dokončený jako skanzen sovětského vkusu, 60. léta provětrala vzduch a v Sovětském svazu padl kult osobnosti. Do Havířova přišel architekt Josef Hrejsemnou. A jak se jmenoval, tak stavěl, ve stylu, kterému se u nás začalo podle světové výstavy Expo58 říkat "brusel". Pro nové vlakové nádraží navrhl vzdušnou halu, která jako by byla reklamou na moderní věk − opartový strop, barevná mozaika, dynamické diagonální schodiště a k tomu galerie v patře pro obchody a restaurace.

Související