Do minulého roku jste s předvýchovou neměla žádné zkušenosti a najednou máte doma budoucího asistenčního psa. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

O této možnosti jsem se dozvěděla před pár lety na koncertě skupiny Čechomor, která podporuje společnost Pomocné tlapky také propagací předvýchovy. Už tehdy mě možnost stát se dobrovolníkem při výchově budoucího asistenčního psa pro zdravotně handicapované oslovila a chytla za srdce. Rozhodnutí ovšem nepadlo hned. Až po čase i přes rozumová „ale“, kdy jsem si uvědomovala, že předvýchova štěněte obnáší hodně radosti, ale zároveň mnoho časově náročných povinností, se touha dělat něco smysluplného, co by mě zároveň těšilo a bavilo, stala skutečností.

Co všechno se ve vašem životě muselo změnit? Jak moc náročná pro vás výchova psa je?

Přestože se Dastyn učí být i sám, hlavním předpokladem výchovy je celodenní kontakt štěněte s člověkem. Věnuji se mu tedy téměř neustále, ale mám tu výhodu, že si ho mohu brát do své kanceláře. Nákupy, stejně jako veškeré obchůzky a návštěvy, děláme společně. V době předvýchovy jde především o socializaci, aby byl zvyklý na kontakt s lidmi včetně dětí, na městský provoz, nebál se cestovat všemi dopravními prostředky a celkově se choval jako správně vychovaný pes. Také musí již v předvýchově zvládnout základní povely jako přivolání, sedni, lehni, vstaň, k noze a odložení. Z dalších dovedností trénujeme chůzi u nohy, zastavení na obrubníku, na schodech, přede dveřmi a podávání nejrůznějších předmětů. Za účelem sledování pokroků štěněte a získání dalších pokynů, jak se štěňátkem správně pracovat, se jednou za měsíc scházíme s trenérkami z organizace Pes pro tebe v Praze a podle potřeby na kontrolním individuálním výcviku. Je tu opravdu potřebná důsledná a pravidelná výchova, a tak jsem na sobě musela zapracovat a naučit se novým dovednostem, stejně jako ostatní členové rodiny museli vzít na vědomí jasná pravidla, jak se k Dastynovi chovat. Znamená to například, aby ho neučili povely, které asistenční či vodicí pes nepotřebuje znát, nedávali mu jídlo od stolu, aby se nenaučil loudit, případně mu příliš nezvyšovali fyzickou kondici kupříkladu tím, že by s nimi běhal u kola. Oproti jiným psům, které jsme měli, ho více hlídáme a zakazujeme mu štěkání za plotem, očuchávání sloupů, ale i honění koček.

Život se zvířaty 4/2021

Stáhněte si přílohu v PDF

Předpokládám, že reakce vašeho okolí byla pozitivní...

Reakce mého nejbližšího okolí jsou pozitivní, v naprosté většině případů se setkávám s projevy uznání a pochopení. Nicméně občas dojde i na negativní reakce, a to ve smyslu „chudák pes“. Jedná se ale o projev nepochopení, vždyť tito pejsci jsou skvělí parťáci jako každý jiný pes a k tomu, aby dokázali pomáhat handicapovanému člověku, mají vlohy a svoji práci dělají s radostí a nadšením.

Já osobně si nedovedu představit, že bych měla doma rok psa a pak se ho vzdala. Musí se člověk od těchto myšlenek zcela oprostit, nebo někdy řešíte vnitřní boj?

Na to se mě ptají všichni. Samozřejmě to nebude lehké, Dastyn je moje láska, ale s tím, že odejde, počítám od prvopočátku. Od začátku vím, že byl vybrán pro svoje předpoklady, aby se z něho stal odborník v jeho oboru, a já jsem tu proto, abych se na jeho cestě podílela svojí péčí − a pak ho pustila dál. Budu na něho pyšná, až zvládne speciální výcvik, a přeji mu tu nejlepší rodinu, jíž se od té doby „můj“ Dastyn stane skvělým parťákem a pomocníkem.

Text vyšel v magazínu Život se zvířaty v HN dne 21. dubna 2021