Banky překypují penězi. Tři scénáře, co se stane s úsporami, až skončí covid

Tuzemské domácnosti spoří nejvíce za poslední čtvrtstoletí. Dvanáctiprocentní nárůst vkladů u českých bank je nejvyšší od roku 1997. Nejsou samy. Podobné rekordy hlásí celý svět. Americké domácnosti si jen v lednu letošního roku uložily víc peněz než v kterémkoliv měsíci v průběhu pěti let v době před covidem. Britské domácnosti ušetřily oproti jiným rokům o 221 miliard liber víc, německé excesivní úspory dosáhly 111 miliard eur.

Důvody růstu úspor jsou jasné. Zavřené ekonomiky neposkytují příliš možností k utrácení. Peníze navíc by se za příznivějších okolnosti přetavily do drahé dovolené, nákupu oblečení, obuvi, nábytku a čehokoliv dalšího, případně návštěv restaurací. Teď je všechno zavřené, a jak ukázala praxe, on-line prodej nedokáže plně nahradit kouzlo kamenných obchodů. Rozhodně ne všem a na všechno zboží.

Spořit domácnostem umožňuje i podpora států, které se snaží udržet pandemii na uzdě. Miliardové balíky podpor vlády vyspělých zemí nabízejí odškodné za zavření různých částí ekonomiky i za to, že jsou občané ochotni respektovat a dodržovat protiepidemická pravidla.

Související

8. 3.

Tři důvody, proč být mírným optimistou: dobrý stav průmyslu, úspory domácností i očkování

8. 3.

Komentář Jana Bureše Česko jako by se v posledních týdnech stalo ostrovem pesimismu. Zkuste si vzpomenout na poslední pozitivní zprávu při sledování domácího...

Výsledkem je, že banky po celém světě překypují penězi. A ekonomové si lámou hlavu, co se s těmito penězi stane, až virus podlehne očkování, ekonomiky se rozjedou naplno a život se vrátí když už ne na stejnou dálnici, tak aspoň na blízkou rovnoběžnou vedlejšku. Teorií, co se stane s přebytečnými penězi, je tolik, že si z nich nakonec vybere každý.

První možností je, že až se otevře ekonomika, lidé všechno utratí. Podle příznivců této teorie tomu odpovídal i vývoj v loňském roce. České vklady se loni na konci prázdnin, kdy se ekonomika víceméně otevřela, včetně možností cestování, vrátily k běžným hodnotám. Měsíční růst vkladů kolem 0,4 procenta byl dokonce nižší než v předcovidových letech.

Na tento vývoj sází tuzemské ministerstvo financí. Resortní ministryně Alena Schillerová několikrát zopakovala, že peníze navíc pomohou zvýšit poptávku, rozběhnout ekonomiku a tím splatit rozpočet, který letos v lepším případě skončí s půlbilionovou sekyrou.

S touto myšlenou také vláda zrušila superhrubou mzdu, aby lidem zůstalo víc peněz na utrácení. Protože je ale málo příležitostí utrácet, rostou zatím vklady. A jak uvedl analytik České spořitelny David Navrátil, na základě údajů této  banky nejvíc stouply úspory lidem s příjmem nad 80 tisíc korun. A to o plných 29 procent, zatímco v nejnižší příjmové kategorii stouply jen o 13 procent.

Pokud se budou bohatí skutečně nejvíc podílet na oživení ekonomiky a utratí všechno, co se aktuálně válí v bankách navíc, jak tvrdí tato teorie, můžeme očekávat neuvěřitelný ekonomický rozkvět. A návrat veřejných financí k podstatně příznivějším číslům. Bohužel je tady ještě pár dalších teorií, které už tak skvěle nevypadají.

Populární je myšlenka hyperinflace. Ta je založená na tom, že peněz je moc, dluhů je také moc a nejjednodušší, jak to celé zase vrátit k normálu, je pustit inflaci.

Proti tomu stojí ale ekonomové jako například nositel Nobelovy ceny Paul Krugman, který se domnívá, že centrální banky se za posledních čtyřicet let poučily a už neudělají takové chyby jako kdysi, na začátku 70. let minulého století, když se inflace rozjela na plné obrátky. Míněno v západním světě, protože v socialistickém bloku s nařízenými cenami inflace oficiálně nikdy neexistovala.

Krugmanova slova podporují i čísla o inflaci, která je skutečně až překvapivě nízká. Problém je v tom, že aktuální měření inflace, které absolutně nebere v potaz pandemii a uzávěry ekonomiky, má kvůli výrazné změně spotřebního koše s realitou jen máloco společného. Takže jak nyní doopravdy rostou ceny, nikdo neví.

Dalším omezením této teorie je, že i při dokonalém měření by spotřebitelská inflace neměřila ceny nemovitostí, bitcoinu, akcií a dalších aktiv, která zdražují skokem bez ohledu na to, co si myslí a činí tvůrci měnové politiky. I proto viditelně řada lidí tak silnou důvěru v centrální banky jako zmíněný nobelista nemá. Podle posledního průzkumu společnosti Mintos (světová investiční platforma) se do investic všeho druhu pouští stále větší podíl populace včetně těch, kteří ani netušili, že existuje něco jiného než bankovní účet. V pandemickém roce 2020 také o desítky procent vzrostl počet mladých investorů do 30 let.

S nadsázkou se dá říci, že inflace neexistuje, pokud si člověk své životní potřeby vybírá výhradně ze sortimentu akčních letáků hypermarketů. Všechno ostatní si žádá investice do aktiv, která se nyní zdají jako nadějná pro finančně zajištěnou budoucnost a jejichž cena letí vzhůru.

Další oblíbenou teorií, co se stane s penězi na účtech, je ta, se kterou v 19. století přišel britský ekonom David Ricardo a o 150 let později ji upravil Robert Barro z Harvardu. Ve zkratce oba pánové dospěli k závěru, že lidé nebudou utrácet peníze, když vědí, že se v budoucnosti zvýší daně. Tedy že bez ohledu na to, jak moc se státy snaží podporovat utrácení a rozdávají peníze, lidé budou ve střehu a nebudou utrácet za nesmysly.

Oba ekonomové zřejmě trpěli nedostatkem fantazie, protože na světě samozřejmě existuje spousta podstatně lepších věcí, za které se dají utrácet peníze, než je vracet státu prostřednictvím daní. Jejich teorii vyvrátili i jiní ekonomové, a to už ve chvíli, kdy s ní Ricardo přišel a posléze ji Barro dotvořil. Hlavní výhradou je, že lidé málokdy spoří na to, aby v blíže neurčené budoucnosti mohli zaplatit státu daně. Mohlo by to fungovat za předpokladu ekonomicky dokonale racionálního obyvatelstva, které by žilo v ekonomice, která se nemění. Zatím žádná taková situace nikdy v realitě, mimo akademické spisy, nenastala.

Což ovšem nebrání tomu, aby se teorie prosadila právě teď, když státy rozhazují peníze z vrtulníků a prudký růst daní už ani neklepe na dveře, ale je minimálně jednou nohou uvnitř. Sedí na ni třeba i nedávný průzkum nadnárodní konzultační společnosti deVere Group. Z něj vyplynulo, že 72 procent lidí v následujících 12 měsících nemá v úmyslu utrácet víc než doposud, protože se bojí, co přinese budoucnost. Naopak k vyšším výdajům se chystá jen 16 procent lidí.

Růst vkladů je nečekaný vedlejší efekt pandemie. Jestli ale víc peněz na účtech bank přinese lepší život jejich vlastníkům, nelze říci. Protože jedinou jistotou v současné situaci přehnaně zadluženého světa je, že ať to dopadne jakkoliv, poslední slovo o našich penězích budou mít jednotlivé státy.