V pandemii se ještě zdůraznil vztah mezi klienty a specia­listou. "Vlastně se na věc dívám očima klientů. Berou můj názor, ale zároveň se nechávám jimi vést," vysvětluje Robert Kennan úspěch on-line aukcí i přes nemožnost vidět dražené dílo naživo. A lidé teď mají kvůli nedostatku jiných příležitostí k utrácení více peněz, které mohou použít na obrazy, kresby, fotografie nebo luxusní hodinky. Jen za leden tak zaznamenal Phillips 48 rekordů.

Aukce je obvykle událost, kde se setkává na jednom místě hodně lidí. Jak vás ovlivnila koronavirová pandemie a s ní spojená opatření?

Byla to pro nás opravdu obrovská změna. Zejména "lockdown" byl pro nás šok, asi jako pro každého. V prvních chvílích bylo samozřejmě nutné zjistit, jak bude vše fungovat, jaké jsou mantinely. Náš byznys zahrnuje několik odvětví. Ale musím říci, že jsme na situaci reagovali rychle a podařilo se nám v ní najít i nové příležitosti. Teď mluvím hlavně o digitalizaci a přechodu do on-line prostoru, do kterého jsme silně investovali už před covidem. Pak tu byl ale ještě logistický problém s pohybem jednotlivých děl k dražbě. Tak jsme se zaměřili na své sklady a poslali do on-line aukcí prakticky všechno, co jsme měli k dispozici. Upřímně, koronavirová krize od nás vyžadovala velkou kreativitu. My ale jsme tým kreativních lidí, jen jsme spolu začali víc komunikovat virtuálně.

Přesto to ale muselo být pro vás těžké už proto, že máte unikátní koncepci aukcí. Můžete ji přiblížit?

Už před 20 lety jsme se zaměřili jen na umění a design dvacátého a jednadvacátého století. Chtěli jsme přitom změnit tradiční přístup aukčních domů. Díla představujeme detailněji, pořádáme výstavy. Aukce stavíme podle tématu, díla pak mají k dispozici čtyřpatrový výstavní prostor na prestižní adrese. Dáváme jim celý dům, aby se tím prezentoval prodej. Nedávno dostala naše budova na 432 Park Avenue v New Yorku nový design. Zajímavé aukce ale pořádáme třeba i v Berkeley Square v londýnské čtvrti Mayfair. Máme tam úžasný prostor a i tam ho mají zájemci celý k dispozici. Navíc naše výstavy trvají poměrně dlouho. Většinou i 10 dní před samotnou aukcí, zatímco u naší konkurence jsou to obvykle jen tři nebo čtyři dny. Kromě toho si pečlivě vybíráme vše, co se bude dražit.

Robert Kennan (51)

ředitel oddělení edicí aukčního domu Phillips

- Pro britskou aukční síň Phillips pracuje více než 10 let. Předtím působil 13 let v mezinárodním aukčním domě Bonhams.

- Vystudoval grafický design a tisk na polytechnice v Leedsu.

V době covidu se ale výstavy dělají těžko…

Problém je, že nikdy nevíte, jak velký ten lockdown bude. Třeba v lednu jsme nemohli v našem domě nikoho přivítat. Přesto jsme výstavu uspořádali. Přes čtyři patra, tedy úplně stejně, jako by žádný lockdown nebyl. Pak jsme spustili Zoom, WhatsApp, FaceTime a začali mluvit s klienty. Bylo to docela zábavné, protože se tak na výstavu, i když jen virtuálně, dostali lidé, kteří by na ni jinak neměli čas nebo možnost přijít. Vytvořili jsme pro ně i více on-line obsahu, videa, na kterých se hovoří o dílech, průvodce výstavou a tak podobně. A fungovalo to! Ukázalo se, že lednová on-line akce byla jednou z nejlepších v naší historii. Celkový odhad prodejů byl tři až pět milionů dolarů, nakonec jsme dosáhli na devět. Bylo to jiné než dřív, ale zároveň vzrušující a úspěšné.

Když jsem si prohlížel vaše výsledky, vypadalo to, jako by vás koronavirus vůbec nezasáhl.

Je to tak. Třeba v New Yorku jsme zaznamenali vůbec nejvyšší prodej v historii. Obraz Davida Hockneyho nazvaný Nichols Canyon si našel nového majitele za něco málo přes 41 milionů dolarů (přes 900 milionů korun − pozn. red.). Musím ale zdůraznit, že i když je aukční síň normálně otevřená, velká část našich klientů stejně draží po telefonu nebo po internetu. Jen právě díky přechodu na plný on-line jsem se například já osobně mohl lépe věnovat našim vzdáleným klientům.

Přece mám ale představu, že když už si kupuji nějaké umělecké dílo, chtěl bych ho před tím vidět naživo. To vaše klienty netrápí?

Kvůli tomu je velmi důležitý vztah mezi klientem a specialistou. Já se vlastně na věc dívám jejich očima. Berou můj názor, ale zároveň se nechávám jimi vést. Takto to mezi námi funguje, je to vzájemná důvěra, kterou budujete s konkrétním sběratelem mnoho let. Jasně, vždycky tu bude určité procento lidí, kteří řeknou, že si nikdy nekoupí nic, aniž by to viděli. Ale nemyslím si, že je podstatně velké. Pak by tu mohl být problém ještě se staršími klienty, kteří se necítí v on-line světě dobře, nedaří se jim na něj adaptovat, a tak aukce vynechají. Upřímně žádné takové nemám, ale jistě jsou. Kromě toho u řady předmětů sběratelé dobře vědí, jak mají vypadat. Třeba když prodáváme tisky ze série, fotografie nebo předměty. Mimochodem, loni jsme zaznamenali svůj největší on-line prodej. Hodinky Patek Philippe se prodaly asi za 5,8 milionu dolarů (129 milionů korun).

Navzdory přesunu aukcí do on-line světa zaznamenal aukční dům Phillips jen v lednu 48 rekordů.
Navzdory přesunu aukcí do on-line světa zaznamenal aukční dům Phillips jen v lednu 48 rekordů.
Foto: archiv Phillips

Jak dlouho se taková věc draží?

To je různé, každý předmět má svůj příběh. Může být tak zajímavý, že na něj na začátku přihazuje třeba až padesát lidí. Nakonec to ale vždy skončí u dvou zájemců, kteří spolu bojují o vítězství. Je to hodně vzrušující. Co jsme ale zaznamenali, je prodloužení doby dražby při on-line aukcích. Naživo obvykle proběhne okolo padesáti položek za hodinu, přes internet je to zhruba polovina. Fakt, že naše aukce jsou delší, ale zároveň znamená, že se jich účastní více lidí. A to je samozřejmě dobře.

Jak klienti po internetu přihazují? Jsou vidět, nebo se jen skrývají a mačkají tlačítko?

Jejich obličej nevidíme, na místě pouze víme, odkud přihazují. To přidává na mezinárodní atmosféře celé akce − když vidíme, že přihodil někdo z Jižní Koreje, z Bermud nebo třeba i z Česka. Je potřeba chápat, že i přihazující na internetu ocení svou anonymitu. Stejně jako ti, kteří jsou na telefonu. Ty také není vidět.

Není to už přece jen nuda, když v místnosti nemáte jediného zájemce, protože jsou všichni on-line?

Kdepak, u pultíku pořád stojí dražebník. V místnosti je asi desítka lidí, licitátoři mají klienty na telefonu. Jen držíme sociální distanc. Samozřejmě, není nic víc vzrušujícího než krásná večerní živá aukce, kdy se prodávají předměty za miliony. Ale i v té on-line aukci mají naši klienti k dispozici sadu kamer, takže vidí vše. Skoro jako by tam byli a doufám, že jsou vtaženi do hry a mají z toho i podobný zážitek. Ta atmosféra tam pořád je.

Když jsou aukce on-line, jsou přístupné pro víc klientů?

Těžko říct. My totiž rosteme rok od roku a přechod do digitální podoby byl pro nás vlastně přirozený. Více lidí je nyní on-line, ale to je dáno tím, že on-line prostě být musí.

Mění koronavirus chuť lidí nakupovat umění?

To je těžká otázka. Je fakt, že lidé méně cestují, a tím pádem si lépe drží svůj utratitelný příjem. Mají tedy možnost utrácet více za hezké věci, jako jsou hodinky, víno, luxusní zboží a samozřejmě i umění. To se už ostatně ukazuje na spotřebě, že je velký nárůst v luxusu. Vždyť v lednu jsme měli jeden aukční rekord za druhým. A to není jen ve Velké Británii nebo v USA, týká se to globálního trhu.

Je ale fér říci, že vaši klienti patří k těm nejbohatším lidem světa. Přesto, jsou někteří z nich teď opatrnější?

Nevšiml jsem si, že by pravidelní sběratelé teď méně nakupovali. O aukce je nyní větší zájem i kvůli tomu, že nejrůznějšími restrikcemi utrpěly kamenné galerie, kam se v řadě případů teď lidé nedostanou. To je pro aukce, ještě ke všemu pořádané on-line, výhoda. Navíc za uměním není možné vidět jen investici. Je to v době krize také třeba psychologický stimul. Sice je fakt, že v minulosti v dobách ekonomických krizí dávali lidé více peněz do jiných odvětví, ale to teď nevidím. Koronavirová krize je jiná.

Takže máte zřejmě i velké plány na tento rok.

Bezesporu. V dubnu nás čeká dražba úžasného obrazu od Jeana Dubuffeta. S ním chceme více seznámit naše sběratele. Dubuffet měl totiž velký vliv například na malíře Jeana-Michela Basquiata, ale někteří lidé, kteří draží Basquiata, Dubuffeta vlastně příliš neznají. Proto si myslím, že ho rádi uvidí. Pak nabídneme k aukci i kuřácký salonek od Jeana Dunanda, konkrétně jde o aukci panelů na zdi pokoje v pařížském sídle Mademoiselle Colette Aboucaya. Odhad je jeden až dva miliony liber (až 31 milionů korun). S pokojem se bude nabízet i pohovka od japonského umělce Katsu Hamanaky. Díly byly ve sbírce módního návrháře Kenza.

Říkal jste, že velmi pečlivě vybíráte díla, která pustíte do dražby. Jak je tedy selektujete?

Jednak jde o konkrétního umělce, který musí být žádaný. Pak omezujeme počet děl, která od něj nabízíme, abychom nezahltili trh, což by se mohlo negativně projevit na cenách. Zásadním faktorem je také stav daného předmětu. Pečlivě ho zkoumáme i v edicích tisků. Když jich je třeba 200 kusů, určitě nebudeme dražit nějaký ve špatném stavu. To bychom pak nemohli našemu klientovi s lehkým srdcem poradit, aby si daný tisk pořídil. Rádi ale i občas zariskujeme a zkusíme do aukce poslat umělce, který nepatří mezi populární.

Zkoušíte to i s mladými umělci?

Každý rok školy opustí řada nových umělců. Ti míří hlavně do galerií, mají s nimi své první kontrakty. Jejich produkce je ale obvykle omezená, ostatně jako u každého. Je jen určité penzum děl, která za rok člověk dokáže vytvořit. Sledujeme nejen je, ale i starší, třeba ty, kteří přerušili svou kariéru, protože šli například učit. I od nich pak do aukce můžeme zařadit nějaké dílo, o kterém se domníváme, že nakonec přitáhne pozornost sběratelů.

Říká se, že když umělec zemře, cena jeho děl stoupne. Je to tak?

Když někdo umře, už nic nenamaluje. Ale není to nutně tak, že hned bude o jeho dílo větší zájem. Děje se to hlavně u velmi známých osobností. Ale také může naopak cena děl klesnout. To proto, že člověk už není vidět, neukazuje se.

Myslíte si, že umělec musí být vidět? Řada z nich si cení anonymity. Třeba právě teď populární Banksy.

Umělci jsou prostě specifičtí svým charakterem. Každý je jiný. My nevíme, kdo Banksy je, ale že by nebyl vidět, to se říci nedá. Pokud by zmizel, nejspíš by jeho popularita začala pomalu klesat. Jeho opakem je třeba Damien Hirst, který je vděčný za pozornost, kterou mu lidé věnují. Neříkám ale, že umělci, kteří se na veřejnosti neukazují, nemohou vytvořit významná díla.

Pak také pomáhá, když dílo vlastnil někdo známý, že?

To má velký vliv třeba na cenu hodinek. Už jsme dražili třeba Rolexy Paula Newmana nebo hodinky Marlona Branda. Jejich cena je samozřejmě vyšší, než se běžně platí za daný druh hodinek. U obrazů jsou pak ceněné kusy, které autor věnoval svému milenci, kamarádovi nebo jinému umělci. Lidé v tom vidí unikátní dílo, něco, co má příběh. Ten ostatně hraje velkou roli. Lidé mají rádi příběhy, které objektu dodají určitou auru.

Před aukcí mají zájemci o dražená díla k dispozici čtyřpatrový výstavní prostor na prestižní londýnské adrese. Tam si mohou díla prohlédnout až 10 dní před samotnou aukcí.
Před aukcí mají zájemci o dražená díla k dispozici čtyřpatrový výstavní prostor na prestižní londýnské adrese. Tam si mohou díla prohlédnout až 10 dní před samotnou aukcí.
Foto: archiv Phillips

Pátráte po příbězích věcí, které prodáváte?

Ne vždy to je možné. Snažíme se ale hovořit s majitelem, hledat stopy, najít něco zajímavého a důležitého pro dané dílo. Když lidem potom s tím předmětem dáte i příběh, je to pro ně také zajímavější.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Mezi sběrateli automobilových veteránů jsou velmi populární takzvané barn finds, tedy auta, která byla desítky let ve stodole pod nánosem prachu a teď se konečně dostala na světlo a do aukce. Je něco takového i v oblasti umění?

Samozřejmě, takových nálezů je mnoho. V dražbě jsme už měli i krásný obraz od Picassa nebo bronzovou sochu od Matisse, kterou nikdo neviděl asi 80 let. Samozřejmě se takové věci většinou nenajdou ve stodole, ale spíš na půdě. V mém případě, protože se zabývám tiskem, to může být třeba někde schované ve složce, na kterou se zapomnělo. I tohle je vzrušující část naší práce.

Vy sám jste sběratelem?

Ano, jsem. Sbírám určité objekty, keramiku, malbu, tisky. Mám toho docela hodně, možná až moc. Mám už i nějaké kousky schované pod postelí, které si asi nikdy nepověsím. A má žena mi navíc říká, že bych se už některých mohl zbavit.

Existuje dílo nějakého umělce, kterého opravdu toužíte vlastnit?

David Hockney, toho opravdu zbožňuji. Hlavně jeho ranou tvorbu. Ale to jsou věci, které si člověk jen tak nemůže dovolit. Troufám si však tvrdit, že se dá sehnat i spousta krásných děl za cenu třeba i do tisíce liber (zhruba 31 tisíc korun). Stačí hledat.

Článek byl publikován ve speciální příloze Hospodářských novin Investice do umění.

Související