Zmlácená ekonomika a naše automatická laskavost

Stát určité skupině lidí direktivně zakázal jejich obživu a teď je zkouší kompenzovat z peněz všech. Ba co víc, musí se kvůli tomu brutálně zadlužit. Co jsou ty dluhy? To jsou peníze sebrané občanům v budoucnu. Peníze, které stát nevydělal, takže ani nemá motivaci s nimi nakládat zodpovědné. To není žádná pomoc, to je, odpusťte mi, úchylnost. Rád pomáhám třeba majitelům hospod. Jak? Zajdu si na pivo či dobré jídlo, za což jim zaplatím. Klidně i víc, než sami chtějí, když ten podnik mám rád. Za současné situace si to pivo dát nesmím, ale stát mi sebere na daních peníze, ze kterých si část uzme "na režii" a co zbude, milostivě vydá mému hospodskému. Výsledkem je, že hospoda krachuje a já navíc nemám ani to pivo. Sám jsem nedávno zasponzoroval aspoň symbolicky několik zoufalých podniků na Hithitu - naprosto dobrovolně a bez státu. A nebyl jsem sám. Díky dobrovolné pomoci ty podniky mají naději, že přežijí a navíc si té pomoci nesmírně váží. Povinná státní "solidarita" jen v lidech vytváří pocit, že na podporu mají právo a berou ji jako samozřejmost. To je opět špatně. Na jaře stát zaklekl na lihovarníka, který chtěl pomoci dobrovolnou výrobou dezinfekce. Proč? Asi aby nekonkuroval Preolu, který rozhodně není vlastněn žádným panem premiérem. Jak vypadala situace s rouškami? Vláda svými nařízeními efektivně způsobila, že se staly nedostatkovými a lidé si je museli začít šít. Solidárně je šili i pro ostatní. Opět bez státu, který naopak situaci zkomplikoval. A to nemluvím o vyjednání "pomoci" z Číny. Ta vzájemná pomoc neprobíhá, pane Sedláčku, skrze stát. Ta probíhá spíše státu navzdory. Stát akorát hází klacky pod nohy a buzeruje lidi, kteří by dobrou věc třeba chtěli dělat jinak, než si ve vládě, jež si velmi ochotně osvojila diktátorské manýry, usmyslí. Nejlepší věc by byla, kdyby se stát do ničeho nemontoval a věřil svým občanům. My si dovedeme poradit.

Má recht, předsedo