Byrokracie, která v Česku prodlužuje i stavební řízení, brzdí rozvoj země a podílí se mimo jiné na prodražování nemovitostí. To dopadá i na běžné lidi, kteří v konečném důsledku jezdí po nekvalitních silnicích místo nových dálnic a v posledních letech hůře shánějí dostupné bydlení. Vládní návrh stavebního zákona, který by to měl změnit, aktuálně projednává sněmovna. Ne všichni v něm ale vidí pomoc. Například podle velkých měst dostatečně nepočítá s jejich potřebami a neřeší územní plánování. To v konečném důsledku může dobu od záměru k realizaci staveb ještě prodloužit. A to přesto, že ministerstvo pro místní rozvoj slibuje, že i nejkomplikovanější řízení skončí nejpozději do roku od podání žádosti.
"Já jsem pesimista. Podle mě hrozí, že se přestane stavět. Ministerstvo pro místní rozvoj sice operuje s krátkými lhůtami, ve skutečnosti ale jen všechny problémy přesunulo do jiné části přípravy stavby. Z územního plánování vytváří nepřekonatelný gordický uzel. Stát mluví o lhůtě 60 dní při udílení stavebního povolení, ale pro to je klíčová dohoda v území neboli změna územního plánu, kterou je schopné udělat jen to město. Stát nemá šanci dohodu uzavřít, protože je od problému fyzicky i mentálně vzdálený. Takže ve skutečnosti vám slibovaná krátká lhůta na vyřízení nikdy nezačne běžet, protože se na projektu vůbec nedohodnete," varuje v rozhovoru pro HN ředitel pražského Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřej Boháč. Ten byl začátkem prosince jedním z účastníků fóra Hospodářských novin HN Reality Investments Forum 2020.
Stát ignoruje potenciál měst
Územní plánování nyní formálně spadá pod stát. V přenesené působnosti jej ale za něj vykonávají obce. Ty také musí každou změnu platného plánu schválit. Už současná pravidla způsobují průtahy, protože v praxi dochází ke sporům mezi zájmy státu a obcí. Stává se tak, že územní plány kvůli zdlouhavé přípravě do velké míry zastarají dříve, než vstoupí v platnost. "Pravidla jsou nyní nastavena tak komplikovaně, že jim málokdo rozumí. Když jsme tady měli lidi z UNESCO a vysvětlovali jsme jim, co znamená přenesená působnost státní správy, tak to ani po dvou hodinách nebyli schopní pochopit," konstatuje náměstek pražského primátora zodpovědný za územní rozvoj Petr Hlaváček (Spojené síly pro Prahu).
Současný šéf pražského Institutu plánování a rozvoje je zároveň i pražským rodákem. Vyrůstal na Vinohradech, žil ve Vršovicích a na Žižkově. Vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Hlavní město je od studijních let i jeho profesní náplní. Během školy začal pracovat na magistrátu a v roce 2013 se stal ředitelem kanceláře primátora. O tři roky později nastoupil do čela IPR. Inicioval například vznik Centra architektury a městského plánování, které slouží jako centrum debat o rozvoji města.
Nový stavební zákon to nemění, což vadí nejen Praze, ale i dalším velkým městům. Ke kritice se přidaly například Brno, Ostrava nebo Liberec. Města namítají, že místo aby jim zákon dával větší pravomoce, v některých věcech proces naopak centralizuje. Podle původního záměru ministerstva měla platit jednotná pravidla pro výstavbu v celé republice. Výjimky by řešily speciální vyhlášky. Praha by tak přišla o možnost vydávat vlastní stavební předpisy, což by podle Boháče zkomplikovalo stavbu velkých projektů typu nových čtvrtí po vzoru populárních pražských Vinohrad nebo Dejvic.
"Je to stejné, jako kdyby ministerstvo životního prostředí stanovilo jednotná pravidla pro všechny národní parky − sází se tu jen lípy, okopává se v pondělí a v pátek, cesty musí být dva metry široké a podobně. To by si všichni ťukali na čelo, protože každý park potřebuje jiný přístup," říká Boháč. Dodává, že stát neumí využít ekonomického potenciálu měst, která jsou motorem ekonomiky. "Rozhodování měst je těžkopádné a velmi bychom s tím chtěli něco udělat. Hrozně nás mrzí, že to stát ignoruje. Stát by si měl města hýčkat, ale místo toho jsme v pozici kverulanta."
Podle Boháče by bylo optimální, aby města získala autonomii v územním plánování. O stavbách nových čtvrtí nebo parků by mělo rozhodovat město. Státu by nechal na starosti velké strategické stavby jako vysokorychlostní tratě, městský okruh nebo dálnice.
Ministerstvo ustoupilo, Praha vyčkává
Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (za ANO) nakonec od původního požadavku na sjednocení stavebních předpisů ustoupila. Když se k nespokojené Praze začala přidávat i další zmíněná města, souhlasila, že výjimky v zákoně ponechá. Nově by kromě Prahy mohly své stavební předpisy vydávat i Brno a Ostrava.
Ministerstvo dosud argumentovalo, že jednotná pravidla budou pro investory přehlednější, čímž pomohou ke zjednodušení přípravy staveb. Podle Boháče je však důležitá spíše kvalita a stabilita pravidel. Investoři by stejně museli zkoumat odlišnosti, jelikož pro fungování pravidel by bylo nezbytné, aby si města vyjednala výjimky, stejně jako je tomu dnes.
Dostálová chce nyní hledat cestu k posílení role obcí v územním plánování. Výměnou za to by mělo v kompetenci státu zůstat samotné povolování staveb neboli čistě technické řízení, kvůli němuž vzniká nový centrální stavební úřad.
Právě spor o stavební úřady se táhne celou debatou o stavebním zákoně. Dostálová původně chtěla sloučit všech současných 12 typů obecních, speciálních a jiných stavebních úřadů pod jediný centrální. To se nelíbilo třeba Svazu měst a obcí, který podpořila i koaliční ČSSD. Vláda proto nakonec schválila, že obcím úřady ponechá. Toto rozhodnutí ale zase kritizovala část opozice, odborná veřejnost i Legislativní rada vlády. Nyní Dostálová připouští, že je připravena realizovat původní myšlenku jednoho centrálního stavebního úřadu. Změnu chce předložit v připravovaném komplexním pozměňovacím návrhu.
Řešení, jak vyvážit zájmy státu s požadavky měst, má najít pracovní skupina Územní plánování 2030. Změny by měly začít platit právě od uvedeného roku. Boháč tvrdí, že pokud by se podařilo převést tvorbu územních plánů čistě pod obce, neměla by pak Praha problém s tím, aby stavební řízení probíhalo centrálně na úrovni státu.
Rok 2030, v němž by se obce měly dočkat větší samostatnosti, je ale podle Boháče příliš vzdálený. Samotný stavební zákon má začít platit už příští rok a jeho účinnost bude nabíhat postupně do roku 2023. Stejně tak šéf IPR čeká i na to, jak dopadne slib ohledně zmíněných stavebních předpisů. Tvrdí, že ministerstvo už dříve slíbilo, že do stavebního zákona začlení návrhy hlavního města, a nakonec se tak nestalo. "Proto je logické, že jsme nyní opatrní. Slibů a ústních deklarací jsme ze strany ministerstva zažili už hodně. A musíme si uvědomit, že zatím nic není na papíře. Až to tam bude a bude o tom jednat sněmovna, tak tomu věřit budeme," prohlašuje Boháč.
Praha se domnívá, že městy požadované změny váznou na postoji části úředníků z ministerstva pro místní rozvoj, kteří upřednostňují silnou roli státu a chtějí, aby se pravidla v tomto ohledu příliš neměnila. Hlaváček tvrdí, že nezohledňují zkvalitňování komunální politiky a jejich přesvědčení stále vychází z porevoluční doby, kdy byly samosprávy ve špatném stavu.
Nástroj k plnění slibů
Tradice větší autonomie obcí je k vidění například v Německu nebo Rakousku. Berlín či Vídeň rozhodují o zmíněné výstavbě čtvrtí nebo parků samostatně, nikoli pouze v přenesené působnosti centrální vlády. Právě německá a rakouská města dává Boháč za ideální, ale v současnosti zřejmě nedostižný příklad. Vedení měst podle něj nejlépe ví o jejich problémech a zároveň má představu, jakým směrem by se měla rozvíjet. "Když je město v tomto procesu pouhým divákem, nemůže to dopadnout dobře. My státu říkáme, že nemáme ambici mít pod kontrolou celé povolování stejně jako v Německu nebo v Rakousku. Sice by to pomohlo, ale rozumíme, že by to byla až moc velká revoluce. Ale chceme mít alespoň možnost jej moderovat," říká Boháč.
Stavební zákon čelí kritice zájmových organizací i části odborné veřejnosti, že příliš nahrává developerům a naopak dostatečně nechrání životní prostředí nebo kulturní památky. To ministerstvo odmítá. Náměstkyně ministryně pro místní rozvoj Marcela Pavlová je přesvědčená, že zákon představuje vyvážený kompromis mezi zájmy investorů i veřejnosti.
Boháč tvrdí, že větší veřejné kontrole nad stavebními projekty by pomohlo i zmíněné posílení role měst. Obce jsou podle něj schopny dohlédnout na kvalitu územního rozvoje lépe než státní úředníci. "Komunální politik je volený podle toho, co podporuje a co ne. To je zastoupení veřejnosti, jaké má v demokracii mít. Ale komunální politik musí mít nástroj, jak slib veřejnosti naplnit, aniž by musel například běhat k soudu. Samozřejmě u témat, která se týkají té konkrétní obce, nikoli třeba dálnice. A když to se povede, zastoupení veřejnosti bude adekvátní a zákon bude fungovat," dodává Boháč.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Top realitní fondy.
