Když člověk poslouchal dikci ministrů i premiéra, kterak žádali o prodloužení nouzového stavu, maně se mu vybavila dávná minulost. Jestli Antonín Zápotocký, ještě coby předseda vlády, dokázal lidem znechutit vánoční svátky tím, že Ježíškovi nechal narůst vousy a udělal z něj Dědu Mráze (o rok později pak coby prezident Vánoce zabil měnovou reformou), dnešní političtí představitelé používají vánoční svátky jako štít, jako rukojmí. Vánoce podle nich nebudou, když nebude nouzový stav. Vánoce také nebudou, když se lidem dovolí chodit v noci ven, nebo se dokonce setkávat (půlnoční se může klidně přesunout na osmou večer a do digitálního prostoru).

Kdyby nešlo o vládní představitele, mohl by si člověk po vyslechnutí jejich argumentů dokonce pomyslet cosi o citovém vydírání. I bez této myšlenky je ovšem člověku při poslechu politiků smutno.

Vánoce jsou rodinné svátky. Jsou to také svátky, kdy chceme udělat radost blízkým. Chceme je vidět a třeba i podarovat. Klidně nějakým "konzumním" dárkem, který ovšem nemusí nutně pocházet z lékárny, drogerie či supermarketu. Protože každý není tajný agent MacGyver, aby z drátu a plechovky od Coca-Coly vykouzlil prezent snů. Namísto výhrůžek, že Vánoce nebudou, když si lidé dají na ulici pivo, by politici měli říci, kdy se otevřou domovy seniorů, kteří si nic jiného než vidět své nejbližší nepřejí. A místo nemístných poznámek, že si člověk z obchodu přinese s nákupem i covid, by měl ministr zdravotnictví Jan Blatný říci natvrdo, kdy a za jakých podmínek si člověk bude moci koupit i jiné než zdravotní boty.

Loňský předvánoční čas osvěžil rozverný večírek paní premiérové, kdy její květinář lidem ukázal, jak se baví bohatí. Letos budou večírky podle premiéra Andreje Babiše zakázané. A Ježíšek, který už zažil ledacos, dostane nařízený home office. Protože na dálku se evidentně radost podle politiků dělá nejlépe.