Už několik týdnů žijeme v područí opatření, jež jsou téměř srovnatelná s těmi, která přináší válečný stav. Přijímáme je většinou bez protestů a často s láskou. Protože jejich smysl je jasný a humánní: ochránit ty nejzranitelnější. Respektive ochránit je alespoň na tak dlouho, aby se i na ně dostalo místo v nemocnici. To se opravdu podařilo, byť samotná ochrana, a to ani za takto silných zákazů a restrikcí, zatím příliš nefunguje − nákaza se šíří v domovech seniorů, kteří rozhodně nic neporušili a za nic nemohou.

Přesto se zdá, že svítá alespoň paprsek naděje. Plošné testování v ústavech sociální péče a léčebnách dlouhodobě nemocných by mohlo ochránit před nákazou ty, které ještě personál nenakazil. Denní počty nově nakažených v týdenním srovnání klesají. Praha, v mnoha projevech premiéra Andreje Babiše dlouhodobé semeniště nákazy, má nyní nejlepší výsledky.

Přesto barevně rozlišená mapa republiky, jež ukazuje vývoj nákazy, svítí stále varovně rudým světlem. Což také podle nového ministra zdravotnictví Jana Blatného znamená, že současná opatření budou platit minimálně do konce listopadu. A tedy i nadále potrvá zákaz nočního vycházení a sociální izolace všude tam, kde je to možné. Představené rizikové skóre, které má nahradit nefungující semafor, podrobně popisuje, kdy a za jakých okolností se opatření budou moci rozvolňovat. Některé restrikce s námi podle expertů budou navždy, nebo do té doby, dokud tu bude koronavirus a nebude vakcína.

Ze všech zkušeností vyplývá, že opatřením, které skutečně jako jediné funguje absolutně, je naprostá sociální izolace. Syndrom hikikomori neboli dobrovolná mnohaměsíční izolace od společnosti je určitě výhodný v dobách pandemie. Japonsku, jež tento termín přineslo do světového slovníku, ale radost nedělá. Protože takto pojatá společenská odpovědnost vede k vymírání. Jen pomalejšímu a bez náporu na nemocnice. Přesto, a i proto nejde o výsledek, který bychom měli dlouhodobě preferovat.