Miloš Zeman nepřekvapil. Seznam vyznamenaných je tradičním mixem těch, kdo se zasloužili o stát, a těch, kdo se zasloužili o Miloše Zemana. Z prvních můžeme zmínit Řád bílého lva pro generála Heliodora Píku, Řád T. G. Masaryka pro předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského či medaili Za hrdinství pro zdravotní sestru v důchodu Janu Břežinovou, která vypomáhala v Litomyšlské nemocnici. Z těch druhých zmiňme namátkou hoteliéra Vladimíra Dohnala, jehož zásluhy spočívají v tom, že jezdil se Milošem Zemanem do Číny a dostal od Správy Pražského hradu nápadně levně do pronájmu restauraci na superlukrativním místě. Nebo bývalého ředitele Temelína Františka Hezoučkého, který prosazuje ruskou technologii při dostavbě Dukovan a pomáhá tak Zemanovi dosáhnout zásadního cíle jeho druhého funkčního období. Vyznamenání jsou vždy otiskem doby. Toto je se vším všudy otisk doby zemanovské.

Podstatnější než prezidentova produkce v den státního svátku je ale to, jak se chová v krizových dnech, které 28. říjen rámují. A to jak jakožto symbolická figura, tak jako praktický politik. A bohužel musíme říci, že je to naprostá katastrofa. Pokud jde o praktickou rovinu, pozornost si zaslouží jeho způsob odvolávání zdiskreditovaného ministra zdravotnictví Romana Prymuly a jmenování jeho nástupce Jana Blatného. V situaci, kdy šlo o každou hodinu a i premiér Babiš říkal, že by nového ministra měl rád už v pondělí na vládě, prezident zareagoval, že není kam spěchat a že se může pár dní klidně počkat. Co myslíte: vykonává svou funkci v souladu s potřebami země, nebo se věnuje v tichu lánské zahrady sebeobdivu a politickému intrikaření? Bohužel to vypadá, že "b" je správně.

Pokud jde o symbolickou rovinu, je to ještě horší. Ve stavu nejistoty by bylo třeba, aby někdo morálně důvěryhodný z nejvyšších míst vyzval společnost k empatickému chování − nošení roušek, ochraně nejohroženějších. Takovou výzvu by bylo možné věřit komukoli, jehož morální kompas není zmatený jako lesní včela. Což je ale bohužel právě případ Miloše Zemana. Když nechal oznamovat svého kancléře Mynáře zrušení ceremoniálu na Hradě, dovolil mu, aby urážel pražského primátora Hřiba, jenž zrovna nastupoval jako dobrovolník v nemocnici. Ano − jde o toho samého Mynáře, jenž si uspořádal na jaře v době nouzového stavu ilegální zabijačku a Zeman ho hájil, že to holt jinak nešlo, protože "prase bylo hladové". Prezident může vykládat o potřebě semknutí cokoli, ale lidé vnímají hlavně reálný vzkaz demonstrovaný jeho chováním. A ten zní: "Kašlete na morálku, každý se starejte sám o sebe, já to dělám také tak." Což je v dnešních podmínkách tragické.

V den státního svátku si můžeme připomenout, že v českých dějinách se často objevují období mimořádného pozitivního vzepětí lidí. Ta jsou ale vzápětí likvidována neschopností, zbabělostí a sebestředností vrcholových politiků. Následuje období všeobecného marasmu. Děje se to opět. Ne že by byl Miloš Zeman jediným nebo hlavním viníkem. Ale důležitou součástí dalšího kola selhání českých elit nesporně je.