Zatímco ještě před několika málo lety bylo synonymem pro luxusní interiér drahého vozu přirovnání k opulentnímu obýváku, dnešní auta nabízejí ještě mnohem víc.

Na počátku automobilismu byl luxusem samotný fakt, že někdo vlastnil auto. Zakuklení řidiči si půjčovali vodě a větru odolné overaly od pilotů a zřejmě je ani nenapadlo přemýšlet o tom, jaký nadstandard by jejich vůz ještě tak mohl poskytnout. Situace se však začala velmi rychle měnit a už na počátku minulého století se objevovala polstrovaná kožená sedadla či ovládací páky z ušlechtilých materiálů.

Mluvit o luxusu je však ještě příliš brzy. Materiály, za něž si dnes draze připlácíme, totiž bývaly standardem − kožené čalounění nebo dřevěný volant nebyl výstřelek, ale nutnost v boji s povětrnostními vlivy.

Revoluce začala s příchodem uzavřených interiérů a nezávislými karosárnami, které se předháněly v nabídce co největšího luxusu. Běžnou praxí u nejdražších aut totiž až zhruba do druhé světové války bylo to, že továrna nabízela pouze kompletní šasi a zákazník si vybral z velkého množství nezávislých karosářů. Fungovaly tak Rolls-Royce, Bugatti, Packard, Ferrari… zkrátka celý vyspělý automobilový svět.

Konkrétně podoba vnitřku vozu tak byla poplatná vkusu zákazníků, většinou se velmi blížila provedení palubních přístrojů na jachtách. Bohatě chromované kruhové přístroje jsou zasazeny do palubní desky z leštěného dřeva, tenké dřevěné sloupky korespondují s podobně elegantním volantem a jen málokde bychom našli opravdu funkční úložné prostory nebo třeba loketní opěrky. Po válce se trochu spartánské, byť krásné interiéry začaly zaplňovat novou technikou a odstartovala další zajímavá etapa.

20. léta

Možná vás to překvapí, ale hudbu v autě jste si díky rádiu mohli dopřávat už v třeba cadillacích dvacátých let.

Elektrický komfort

Možná vás to překvapí, ale hudbu v autě jste si díky rádiu mohli dopřávat už třeba v cadillacích dvacátých let. Po dlouhých desetiletích různých použitých formátů přehrávání nakonec vyhrály kazety (1977 a opět Cadillac), první CD přehrávač nabídl v roce 1986 Lincoln. Už zmíněný výrobce Packard přišel v roce 1940 rovnou se dvěma přelomovými inovacemi − elektricky ovládanými bočními okénky a palubní klimatizací.

Šedesátá léta už přinesla automatickou klimatizaci nebo vyhřívaná sedadla, systém jejich odvětrávaní (případně masážní funkce) přišel až na přelomu tohoto tisíciletí. Krátký úvod do historie by nebyl kompletní bez Cadillacu Maharani Special z roku 1956, který měl na přepychově zařízené palubě nejen plně funkční kuchyni s umyvadlem a lednicí, ale také vařič a toastovač.

Kde jsou tradiční evropští výrobci? Krok s Američany ve vývoji držely zejména tradiční anglické značky Bentley, Rolls-Royce a Jaguar, z válečného šoku se také velmi rychle oklepal německý Mercedes-Benz. Neměl to však jednoduché, například vlajkové lodi z roku 1963, typu 600, se dobový recenzenti smáli za obrovský plastový volant.

Srovnáme-li však oba přístupy, zámořský a evropský, je na první pohled zásadní rozdíl v pojetí prostoru na předních sedadlech. Zatímco evropští zástupci mívají středový tunel rozdělující přední pasažéry, v USA je standardem co nejvíce rovná podlaha, případně i bohatě polstrovaná, široká přední lavice, takže můžete jezdit v první řadě ve třech. Palubní desky tomu samozřejmě odpovídají, bývají relativně tenké a horizontálně členěné, na rozdíl od dnešních aut jsou blíže volantu, a ovládací prvky jsou tedy o něco lépe na dosah.

Co se přístrojů týče, na našem kontinentu se spíše sází na ty klasické kruhové, v USA se ujal tenký obdélníkový ukazatel s pohyblivou vertikální ryskou, připomínající trochu rádiové přijímače té doby. Výjimky však potvrzují pravidlo a nebylo jich málo: stačí vzpomenout třeba na legendární Citroën DS s podobně "americkým" interiérem.

Postupem času se palubní prostor začal i u amerických aut poněkud více formovat kolem řidiče a spolujezdce, dnes už bychom auto bez praktického středového tunelu hledali jen velmi těžko. Důvodů je samozřejmě víc, jedním z nejzásadnějších je zvýšení tuhosti a tím i bezpečnosti karoserie.

Kolem řidiče a spolujezdce se inženýři nyní snaží budovat jakousi ochrannou kapsli vystlanou airbagy a od osmdesátých let minulého století se také čím dál častěji při návrhu nového vozu klade důraz na propracovanou ergonomii.

Digitální revoluce

Podíváme-li se na automobilové interiéry luxusních aut z osmdesátých let, nenajdeme proti době o pár let zpět příliš mnoho rozdílů. Členění palubní desky je velmi podobné, výdechy klimatizačního systému jsou na obdobných místech, řidič přes volant kouká na velké, dobře čitelné kruhové ukazatele a mimo nejvyšší třídy už plast často stihl nahradit dřevo, které se stalo příplatkovou položkou. Nejde sice většinou o měkčený plast, takže na dotyk nepůsobí tak příjemně jako dnes používané materiály. Nutno však přiznat, že odolnost a celková fortelnost dobových interiérů dosáhly špičkové úrovně.

Různorodost však rozhodně nevymizela, stačí vzpomenout na palubní desky saabů nebo citroënů (jednoramenný volant atd.) z této doby. Právě přelom sedmdesátých a osmdesátých let však přinesl zásadní revoluci z pohledu použitých přístrojů. Ve stále větší míře se začaly objevovat malé obrazovky a digitální přístroje nahrazovat ty mechanické.

Naprostým futuristickým šokem byl hranatý interiér Astonu Martin Lagonda (1978) s velkými displeji místo přístrojů. Tato myšlenka se rychle ujala a designéři si s ní začali často pohrávat, byť do sériové výroby se u běžných aut kvůli ceně (ale třeba i horší čitelnosti na slunci) dostávaly jen zřídka a často bývaly postupně nahrazovány opět prověřenými ručičkovými ukazateli. Podíváme-li se například na koncept Nissan CUE-X z roku 1985, je podobnost s dnešními interiéry až zarážející. Jinak se celková koncepce interiérů nemění, více se používají anatomicky tvarované sedačky s velkými hlavovými opěrkami, a čím více výbavy ve voze máte, tím větší armádou tlačítek jsou palubní deska a středový tunel či dveře poseté.

Skleněné kokpity vládnou

Moderním trendem je jednoznačně touha o zakomponování velkých digitálních obrazovek tak, aby byly co nejméně na očích. Není nic trapnějšího, než když se vám soused s hatchbackem střední třídy chlubí tím, že má větší multimediální displej než vy ve vaší luxusní limuzíně.

Zde se střetávají dva světy: ten rychloobrátkový, posedlý co největšími LCD displeji (viz například minimalistické a nikterak kvalitně provedené interiéry Tesly, kterým vládne obří středový tablet), a ten opravdu luxusní, ve kterém však jedna generace vozu často vydrží na trhu dlouhá léta a v němž je (nebo donedávna bylo) důležitější mít huňatý koberec z ovčí vlny než nejnovější verzi digitálního rozhraní s plejádou aplikací.

U Bentley to vyřešili geniálně. Velký displej je otočný, takže když se zrovna nechcete dívat na mapu, stačí stisknout jediné tlačítko a objeví se uklidňující ušlechtilá výdřeva. Automobilka na tento "Toblerone" systém má tak výborné reakce, že jej pravděpodobně uvidíme i v připravované nové generaci její vlajkové lodi Mulsanne. V souvislosti s Mulsanne nám šéfdesignér Bentley s jiskrou v oku vyprávěl o rolovacích či zaklapávacích displejích.

Nedávno představená nová generace Rolls-Royce Ghost ukrývá multimediální displej pod černé sklo, táhnoucí se po celé šířce palubní desky, a snaží se pozornost odlákat klasickými analogovými hodinami. Po nastartování se rozsvítí nápis "Ghost", obklopený stovkami malých světýlek. Ta jsou ostatně i na stropě, kde připomínají hvězdné nebe − příplatkový prvek, který si objednává stále více a více zákazníků.

Kdo čekal záplavu dotykových ploch a displejů, byl zklamán. Klimatizace se stále ovládá hezky postaru, nechybí ani táhla pro zavírání výdechů. Pokrok je vidět spíše v návratu ke střídmějšímu minimalismu a v aplikaci zajímavých řemeslných prvků než v tapetování vnitřku televizemi. Řada detailů (například hlavní motiv připomínající profil křídla letadla) je převzata z většího Phantomu, avšak podána moderněji a vzdušněji. Nechybí ani elektricky otevírané dveře, jakási obdoba elektrického portýra, když ten opravdový zrovna není k mání.

To o stupínek níže, mezi prémiovými automobily, se mezitím rozhořela neúprosná bitva o co největší využití displejů a dotykových ploch. Porsche Taycan má hned trojici takovýchto dotykových displejů (z čehož jeden je určen pro spolujezdce) plus futuristicky vypadající obří konkávní digitální přístrojový panel. Tato cesta je pro automobilku výhodná, protože tak zabije dvě mouchy jednou ranou. Displeje jsou v důsledku levnější než tlačítka, jsou také časově jednodušší na montáž a vzhled i funkce je možné aktualizovat, a to dokonce průběžně díky současnému stálému připojení nových aut k internetu.

Tento trend potvrzuje i nový Mercedes-Benz třídy S. Fyzických tlačítek ubylo, mezigeneračně prý dokonce o 27, a kokpitu vládnou dva "tablety" nezakomponované do palubní desky, nýbrž hrdě z ní trčící. Nebýt filigránských detailů, pečlivě prošívaných měkkých kůží či promyšlených ozdobných dekorů, člověk by si myslel, že se omylem posadil do Tesly. Velké displeje jsou určeny také cestujícím na zadních sedadlech a za obdobu displeje lze považovat i obrovský průhledový displej před řidičem, který se může pyšnit rekordně velkou zobrazovací plochou. Díky ní se data z navigačního systému v podobě šipek mohou zobrazovat (z pohledu řidiče) zdánlivě přímo na silnici.

Mercedes jde v tomto ohledu možná až nebezpečně daleko od pojetí luxusních automobilek, se kterými se přetahuje o "méně" bohaté klienty. Trčící obrazovky, jako by na poslední chvíli zakomponované do interiéru, nejspíš nejsou tím, co tradičně konzervativní evropská klientela vyžaduje. Spíše je zde cítit silný vliv extrémně důležitých asijských trhů, kterým se ostatně Mercedes chtěl zalíbit poměrně divokým ambientním podsvícením už v minulé generaci třídy S.

Zde jsou totiž všudypřítomné displeje (navíc explicitně přiznané vytažením před palubní desku, čímž mohou být ještě o něco větší) brány jako něco pokrokového a trendy. Odmyslíme-li si obrazovky, je interiér překvapivě střídmý, plný nepřerušovaných linek a ploch. Právě velké, uklidňující plochy mají vyvážit optický neklid proudící z displejů, paradoxně se tím tak současná auta dostávají o desítky let zpět.

Dvouhodinová automatická jízda po dálnici se jen těžko obejde bez lednice, toastovače nebo sedadla s možností lehátkové úpravy.

Odmyslíme-li si displeje, je palubní deska novinky W223 velmi blízká třeba té z první generace třídy S, legendární W116. Samozřejmě dnes nabídne nesrovnatelně vyšší komfort a výrazně lepší materiály − s plasty dnes výrobci u drahých vozů zase začínají šetřit a raději použijí lesklé plochy s klavírním lakem, všudypřítomnou kůži nebo kovové dekory.

Aby však nebyl záměr designérů zničen hned po prvním nasednutí, kdy si do odkládacích ploch položíte mobilní telefon, vstupní kartičku do práce, kapesníčky, tyčinku na cestu a balíček žvýkaček, navrhují čím dál více odkládací plochy buď zcela uzavíratelné, nebo alespoň na první pohled schované.

Proti předchozí generaci nová třída S narostla ve všech směrech, rozvor náprav překračuje hranici tří metrů u běžné i prodloužené verze − 3106 milimetrů (+71 mm), respektive 3165 milimetrů (+51 mm). Z měření vyplývá, že prostor pro cestující vpředu se mezigeneračně příliš nezvětšil, vzadu je ale o něco více místa pro nohy i hlavy pasažérů. To potvrzuje trend posledních 30 let, kdy auta jako taková rostou, avšak prostor pro cestující je kvůli masivním dveřím či rozměrným sedadlům v podstatě na stejné úrovni, případně narůstá jen velmi pozvolna.

Trochu jiný přístup k ovládání systémů automobilu zvolili u BMW. Po vzoru chytré horákyně sice nabízí velké displeje, ale z palubní desky je nechávají "vyčuhovat" jen kousek. Palubní deska pak ani v nejmenším není plná klidných linií, naopak. Masivní středová část s výdechy klimatizace vystupuje směrem k řidiči a chromované lišty jsou samé zalomení.

Zachováno je také nepřímé ovládání displeje pomocí otočného ovladače iDrive, který se po trochu těžkopádné první generaci vyvinul v nejspíše nejfunkčnější rozhraní dneška. Intuitivností a bezpečností, kdy neodvádí pozornost od jízdy tak jako velké dotykové displeje, je dnes unikátní. Díky vnitrokoncernovému partnerství jej mimochodem najdeme i uvnitř už zmiňovaného Rolls-Royce Ghost. Povely zadávané gesty se na druhou stranu zatím příliš neuchytily.

A co dál?

Z éry obývacích pokojů na kolech jsme se dostali až do věku supermoderních obývacích pokojů vybavených technikou, která dalece přesahuje úroveň běžné domácnosti. V autě trávíme spoustu času, a tak je koneckonců logické, že automobilky nám (tedy minimálně těm majetnějším) vyšly vstříc s kvalitně polstrovanými pohodlnými sedadly s masáží a odvětráváním v první řadě a moderním infotainmentem v řadě druhé.

S nástupem systémů pro automatizaci jízdy v příštích letech bude tento trend pokračovat a u luxusních vozů se tak řidič pouhým hlasovým povelem ocitne v plně digitalizované kanceláři, kdy různé dotykové plochy, klávesnice a displeje budou po většinu času pečlivě ukryté. Vrátíme se nejspíše opět ke konceptu Cadillacu Maharani Special, protože dvouhodinová automatická jízda po dálnici se jen těžko obejde bez lednice, toastovače nebo sedadla s možností lehátkové úpravy.

Článek byl publikován v komerční příloze Hospodářských novin Automobily.

Související