Mikuláš Minář opouští spolek Milion chvilek pro demokracii a chce založit nové politické hnutí. První, instinktivní reakce každého, kdo sleduje českou politiku, je jasná: Je to akce odsouzená k neúspěchu, jen další tříštění "antibabišovských" hlasů. Není ale přece jen šance, že člověk, který oproti všeobecnému očekávání dostal statisíce lidí na Letnou, opět překvapí?

Minářova akce má − eufemisticky řečeno − zvláštní timing. Přichází v době, kdy opoziční strany začaly dělat přesně to, k čemu je spolek Milion chvilek vyzýval, tedy spojovat se do koalic, které eliminují vliv českého volebního systému, jenž zvýhodňuje větší strany. Krok Mikuláše Mináře, který zakládá další antibabišovskou formaci, se v této situaci jeví až sobecky: na jedné straně vyzývá k efektivní jednotě, a když jí dosáhne, tak ji sám začne bořit. To by ovšem bezvýhradně platilo jen za předpokladu, že v Česku existují dva pevné tábory − vládní a opoziční s konstantním počtem hlasů. Minář sází na to, že to tak není a že se mu povede oslovit voliče, kteří jsou dosud pro opozici nedostupní. Tedy voliče ANO a nevoliče. Pravdu má minimálně v tom, že pevné jádro hnutí ANO je pouze dvacetiprocentní. Je tady deset až patnáct procent voličů, kteří volí Babiše jen jako nejmenší zlo, a lze je tedy oslovit projektem, který se dá nazvat "ANO bez Babiše". Tedy nabídkou kompetence a konkrétních řešení bez balastu populismu, blábolení, zátěže trestního stíhání a střetu zájmů. V situaci, kdy se skrze nezvládnutou epidemii ukazuje, že u Babiše nad kompetencí převažuje blábol, cítí Minář šanci.

Může se mu to povést? Vzhledem k tomu, že spolupracuje se schopnými sociology, to úplně vyloučené není. Jenže proti tomu stojí tři argumenty. Zaprvé, Andrej Babiš má v ruce mocnou zbraň − peníze. Proč asi přišel se zrušením superhrubé mzdy v podobě, která pomůže nejvíc těm nejlépe vydělávajícím? Samozřejmě proto, aby si podržel i vzdělanější voliče v aktivním věku, kteří by mu mohli utéct. Druhý problém: Minář zatím neříká, jak by mělo vypadat ono pozitivní řešení, které hodlá nabídnout. A třetí problém je v samotné osobě bývalého šéfa Milionu chvilek pro demokracii. Vážně si Minář myslí, že by se dosavadní Babišovi voliči houfně vrhli k projektu, jehož tváří je člověk, který je tři roky urážel tvrzením, že podporují zločince?

Pravděpodobné scénáře jsou dva. Minář je schopen získat kolem pěti procent hlasů. Nějaké procento uloupne Babišovi, nějaké opozici, přijde i pár nových voličů. Když to dobře dopadne, přinese nebabišovské části politiky několik nových mandátů, které mohou rozhodnout, že Babiš nebude premiérem. V horším případě ovšem Minář skončí jako hnutí Progresivní Slovensko: těsně se nedostane do sněmovny a v ANO se bude slavit. Hlasy propadnou a Babiš bude premiérem až do roku 2025. Minář ovšem patrně sní o třetí možnosti. Tedy, že se jeho hnutí stane za pouhý rok rozhodující silou a úplně změní českou politiku. Střízlivě je ovšem třeba říci, že má velké oči. Ač by v roce 2018 také nikdo neřekl, že se mu podaří dostat na Letnou 300 tisíc lidí, teď jde o disciplínu komplikovanější. Konstruovat je těžší než bořit. A aniž bychom studenta teologie Mikuláše Mináře podceňovali, zázraky se neopakují.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru