Kurzarbeit je tím nejstabilnějším mostem přes hlubokou hospodářskou propast, prohlásil německý ministr práce Hubertus Heil před jednáním, na kterém spolková vláda umožnila státní podporu při zkrácených úvazcích čerpat až dva roky. Česko se německý recept, díky kterému tamní firmy snáze zvládnou výpadky poptávky a udrží klíčové týmy pohromadě, takže dokážou pohotově využít hospodářské oživení, marně snaží okopírovat už víc než desetiletí.

A to už od začátku krize uběhlo víc než půl roku. Včera se však ministryně práce Jana Maláčová pochlubila, že dohodla kompromis. I když nakonec vláda návrh ani napočtvrté neschválila, můžeme si z detailů, které HN Maláčová prozradila, o budoucnosti udělat jasnější obrázek. Bohužel z něj vysvítá, že kompromis dohadovaný mezi ministerstvy financí a práce, bude šitý na míru montovnám.

Jak k tomu došlo? Kdo bude doma, měl by dostat od státu 70 procent čistého výdělku. Je to málo? Hodně? Odbory samozřejmě brblají, že kapitalisté ušetří, zatímco "zaměstnanec dostane přes ústa" a bude jediný, kdo bude škodný. Ovšem volný čas má také svou hodnotu, takže sedmdesátiprocentní limit zas tak drtivý není. Zvlášť kdyby zaměstnanci měli možnost zvýšit si příjem tím, že si budou smysluplně zvyšovat kvalifikaci. Jenže tato možnost z návrhu vypadla. Zbytečná chyba. Argument, že kurzarbeit má pracovní místo zachránit, takže není logické, aby si zaměstnanec za státní peníze zvyšoval kvalifikaci a připravoval se na jinou pozici, je krátkozraký. Nové znalosti a dovednosti jsou v rychle se měnícím světě žádoucí a investice do nich smysl mají, i když by byl zaměstnanec podle japonského vzoru své firmě věrný celý život. Zablokování této cesty je další nevyužitá příležitost. Je to i daň za to, že se u nás mnohá školení dělají jen tak naoko, aby se "vyčerpaly" evropské fondy.

Ještě větším problémem návrhu zatím odloženého vládou je limit stanovující, že náhrada nemůže překročit průměrnou mzdu. Takže firmy, které platí průměrně či podprůměrně, pomocnou ruku v plné míře dostanou. Ostatním vláda vlastně vzkazuje, že lidem dávají až moc vysoké výplaty. Problém je o to bolestivější, že Česko není homogenní. Na Karlovarsku na jaře průměrná mzda stagnovala kolem 29 tisíc, v Praze tou dobou byla o třináct a půl tisíce výš a v některých oblastech čí úspěšných oborech se platí ještě výrazně víc. Přes třicet tisíc zaměstnanců Škody Auto se letos propracovalo k průměrné mzdě citelně nad padesát tisíc. Kdyby se Škodovka potýkala s propadem objednávek a zaměstnancům zkrátila pracovní dobu třeba na tři dny v týdnu, bude propad příjmů v regionu mnohem hlubší, než když utlumí výrobu subdodavatel z Chebska. Daně a odvody škodováků se hodí, ale případnou pomoc jim stát seškrtá? Kdo si myslí, že Škodovka klopýtnout nemůže, ať se podívá na kdysi sebevědomý Opel. Co čistě inženýrské firmy platící konstruktérům třeba 80 tisíc, těm v zakázky vypadnout nemohou? Vládě to vrásky zjevně nedělá. Těm dosud úspěšným vzkazuje, že most přes hospodářskou propast si mají postavit sami.