Kolikrát jste si při prázdninových toulkách řekli − před námi asi šlo nějaké prase. A ve většině případů jste neměli na mysli čtvernožce s rypáčkem.

Označení "prase, čuník" se v lidské společnosti při vyjádření nelibosti používá často, ovšem prase samotné je v tom vážně nevinně. Je totiž velmi čistotné. Za vznikem tohoto příměru hledejte nás, lidi. Jsme to právě my, kdo občas v podmínkách vyvolávajících odpor toto užitečné zvíře chová.

Abychom se s čuníky potkávali hlavně na farmách (je jasné, že divočáka, natož bachyni s mladými nechce v lese potkat nikdo), řiďme se na svých cestách přírodou dobrým vychováním, zdravým rozumem i radami, které najdeme například na www.nejsemprase.cz. V přírodě nejsme nikdy sami, nepatří nám, jsme tam jen na návštěvě. Zvířatům a rostlinám svým vstupem do jejich teritoria způsobujeme újmu. Aby byla co nejmenší, choďme tiše a po vyznačených stezkách. Chraňme přírodu nejen tím, že odneseme svoje vlastní odpadky, ale je-li to v našich silách, strčme do igelitové tašky i nepořádek, který vypadl někomu jinému.

Každý odhozeny? předmět zanechá v přírodě svoji stopu. I když se po čase rozpadne. Někdy ale může být ten čas hodně dlouhý, vždyť i takový jemný papírový kapesník se rozkládá zhruba pět měsíců. Banánová slupka dokonce o měsíc déle, cigaretový špaček a plechovka 15 let, igelitový sáček 25 let, žvýkačka dvakrát déle a plastová lahev přes 100 let. A sklo − to se nejspíš nerozloží nikdy.

Článek byl publikován v komerční příloze HN Život se zvířaty.