Až do doby Marie Terezie kryl ručně štípaný šindel střechy většiny domů či kostelů na našem území. Dnes se tato krásná a ekologická krytina opět vrací do módy. Ukázalo se totiž, že se nehodí jen na staré roubenky, ale dokáže udělat parádu i při obložení stěn novostavby.
Pro tradiční výrobu dřevěného šindele štípáním se používá dřevo z pomalu rostoucích stromů větších průměrů, které mohou být i více než stoleté. Zároveň je třeba zvolit stromy, které mají husté letokruhy. Protože čím jsou léta dál od sebe, tím spíše dochází při dlouhodobém působení vody a slunce mezi jednotlivými letokruhy k erozi a tím i poškození šindele.
Dobrým výběrem lze získat velmi odolné a trvanlivé dřevo, najít takový strom ale není vůbec snadné. "Musíte mít strom, který je štěpný, ale to je třeba jeden ze sta. Takové stromy nenajdete vůbec v nížině, ale až od nadmořské výšky zhruba 600 metrů," upozorňuje šindelář Josef Čábelka.
Šindel byl v českých podmínkách tradičně vyráběn ze smrkového a jedlového dřeva. "V posledních letech stoupá zájem o dřevo modřínové, které je hodně smolnaté s obsahem silic, tím je i odolnější vůči povětrnostním vlivům," doplňuje Josef Drlík z firmy Střecha je hra.
Základem je ruční výroba
Postup výroby šindele zůstává po staletí prakticky neměnný. Prvním krokem je nařezání zhruba půlmetrových špalků, které šindelář rozštípne na čtvrtiny a dále je dělí na jednotlivé destičky o tloušťce kolem dvou centimetrů. "Dnes se na opracování dřeva používají hydraulické a elektrické stroje, nejčastěji řetězové pily a štípačky. Přesto se jedná z velké části o ruční výrobu, protože zatím žádný stroj nedokáže naštípat kulatinu tak, aby ze špalku odpadl použitelný šindel," popisuje výrobce šindelů Vladimír Hlobil.
Každý uštípnutý kus dřeva se pak ručním strouháním dlouhými tahy pořízu po dřevních vláknech opracuje na odpovídající tvar. Pro tuto činnost je využíván speciální truhlářský svěrák lidově zvaný strýček nebo dědek. Na ostrouhaných šindelích je přitom třeba vytvořit drážku.
Vyrobený šindel se nechá přirozeně vyschnout, poté následuje moření proti houbám a dřevokaznému hmyzu. V tom už se projevily moderní technologie, lze využít například tlakovakuovou impregnaci. "Jedná se o velmi účinný způsob, jak hluboko do dřevní hmoty natlačit impregnační roztok. Provádí se v komoře, ze které je odsátý vzduch a je natlakována impregnačním roztokem. Tato impregnace výrazně zvyšuje trvanlivost a odolnost šindele," vysvětluje Petr Řehák ze šindelářské manufaktury Dřevěné šindele.
Tradiční valašský šindel je spojován na pero-drážku. Tato technologie umožňuje zhotovení rovných i zvlněných ploch, šindelem tak lze pokrýt prakticky jakýkoli tvar střechy, důležitý je ale její sklon. Minimálně by měl být 25 stupňů a čím je větší, tím lépe.
Pokrytí střechy lze provést v jedné nebo ve dvou vrstvách. "Jednoduché položení je vhodné hlavně na větší sklony střech, přístřešky, altány, stříšky a hospodářské budovy. Dvojité položení je pak vhodné především pro obytné budovy," uvádí Drlík s tím, že na stěny obkládané dřevěným šindelem se provádí jednoduchá pokládka.
Vydrží desítky let
U šindelové střechy je třeba počítat s pravidelnou péčí, k níž patří kontroly minimálně dvakrát ročně, ale také například po silných bouřkách. Zároveň je přibližně každých pět let potřeba čištění a obnova střešního nátěru. "Údržba se zlepšila příchodem nových nátěrových přípravků, jako jsou olejové nátěry na přírodní bázi," upřesňuje Jaroslav Koniar ze slovenské firmy Štiepaný šindel.
Při dobré péči odolá šindelová střecha nepřízni počasí desítky let. "Životnost šindelové střechy je ovlivněna kvalitou šindelů, jejich dostatečnou impregnací, odbornou pokládkou, sklonem střechy, ochranným nátěrem a pravidelnou údržbou. Takto ošetřovaný šindel vydrží na střeše 50 až 80 let," vysvětluje šindelář Josef Drlík.
Šindel si většina lidí spojuje s tradičními roubenkami, starými kostely či dalšími historickými budovami. Své místo ale nachází i v současné architektuře, kde je oceňována jeho ekologická výroba a přírodní vzhled. "V poslední době je šindel u architektů v oblibě, pro moderní stavby se například využívá alpský modřínový šindel na fasády. Nebo se setkáváme s takzvanými celoplášti, kde šindelová střecha přechází na fasádu," říká Stanislav Uruba z firmy Beskydský šindel. Jeho slova potvrzuje i tesař Břetislav Kocián, podle něhož jsou největšími devizami staveb pokrytých šindelem příjemný pocit a design.
Kromě šindele štípaného existuje i šindel řezaný, jehož výroba je sice rychlejší a levnější, výsledný výrobek má ale mnohem menší životnost. "Kouzlo dlouhé životnosti šindelové střechy je právě v ruční výrobě. Štípáním nepřerušíme vlákna, a tak je dřevo méně náchylné k nasakování vody," vysvětluje Uruba s tím, že je povrch řezaného šindele sice na pohled hladký, přesto ale zadržuje vodu a zahnívá.
Článek byl publikován v komerční příloze HN Stavba.
