Britský stavitel William Heerlein ­Lindley se do českých dějin zapsal jako tvůrce pražské kanalizační sítě. Kvalita jeho řešení byla natolik výjimečná, že základní systém, vybudovaný na přelomu 19. a 20. století, slouží Pražanům dodnes.

Během druhé poloviny 19. století se Praha začala měnit v moderní velkoměsto. Rozvojem průmyslové výroby došlo nejen ke zvýšení počtu obyvatel, ale i k velké zátěži na životní prostředí. Bylo tedy nutné zlepšit zdejší hygienické podmínky.

Kanalizační stoky se sice stavěly, ovšem nesystémově. Téměř polovina z nich byla navíc koncem 19. století zchátralá nebo ucpaná. Roku 1872 proto ve městě vznikl "Komitét pro řešení kanalisačních otázek", jehož hlavním úkolem bylo navrhnout, jak Prahu odkanalizovat. Nově založená Kanalisační kancelář provedla příslušná geodetická měření a zmapovala stávající stav. Přípravu samotného projektu kanalizace ale zadalo město roku 1889 bez výběrového řízení Ing. Janu Kaftanovi, který se spojil s berlínským stavebním radou Jamesem Hobrechtem. Společný návrh představili 2. března 1891 na Zemské jubilejní výstavě. Postup se ale nelíbil vedoucím Kanalisační kanceláře Josefu Václavkovi a Vincenci Ryvolovi, kteří paralelně připravovali vlastní projekt. Veřejnosti ho představili 5. března téhož roku, čímž vyvolali velký rozruch i nevoli některých zástupců města. Jejich práci ale nebylo možné přejít a spor se navíc brzy zpolitizoval. Městská rada tedy nakonec zvolila jediné možné východisko − povolala ze zahraničí odborníka, který měl oba projekty posoudit.

15 milionů

Výdaje na novou pražskou kanalizaci o celkové délce bezmála 100 kilometrů činily astronomických 15 milionů korun.

Můj je nejlepší!

Tím odborníkem byl William Heerlein Lindley, který už měl za sebou řadu kanalizačních projektů. S oběma návrhy se detailně seznámil, k realizaci ale nedoporučil ani jeden. Místo toho roku 1893 předložil městu vlastní projekt, ve kterém využil i některé návrhy konkurentů. Vedení Prahy s jeho řešením souhlasilo a roku 1895 vydalo povolení ke stavbě.

Průvodní zpráva k projektu obsahovala 66 textových a grafických příloh. Odvodňované území přitom nezabíralo jen tehdejší Prahu, tedy Staré a Nové Město pražské, Josefov a Vyšehrad, ale i příměstské části Karlín, Žižkov, Královské Vinohrady, Nusle a Podolí. Na levém břehu řeky pak Holešovice-Bubny, Malou Stranu, Hradčany a Smíchov.

Pro stoky zvolil Lindley vejčitý tvar s elipsovitým klenutím, který nejlépe odolával tlaku zeminy. Stavebním materiálem pak určil i přes nátlak betonářských firem cihly. Sám dokonce osobně navštívil cihelny v okolí Prahy a vybral ty ze Satalic, Jenerálky, Zlivi a Uhříněvsi, které měly dodat celkem 8,7 milionu cihel.

Stavba začala oficiálně budováním staroměstského stokového sběrače roku 1898, i když některé práce probíhaly už v předstihu. Výstavba, která svým rozsahem a nákladností odpovídala budování dnešního metra, probíhala přesně podle plánu. Už roku 1901 tedy mohlo dojít k veřejné prohlídce první části, které se účastnil i císař František Josef I. při své návštěvě Prahy.

William Heerlein Lindley (1853–1917)

Narodil se 30. ledna 1853 ve Frankfurtu nad Mohanem jako syn britského stavitele Williama Lindleye. Při studiích v Londýně pomáhal otci s projektováním různých vodohospodářských staveb, od roku 1873 pracoval samostatně. Podílel se na stavbě kanalizačních sítí ve 35 evropských městech, v letech 1892–1909 také v Praze, kam pravidelně dojížděl. Roku 1911 byl v Británii povýšen do šlechtického stavu. Zemřel 30. prosince 1917 v Londýně.

William Heerlein Lindley

Špína v podzemí

Už v červenci 1899 schválila městská rada také plány na stavbu čisticí stanice v Bubenči, kam měly jednotlivé části kanalizace ústit. Pozemek byl zvolen pro příhodné výškové poměry a spád zde měl být dostatečný i při vysokém stavu vody. Lindleyův projekt počítal pouze s čištěním mechanickým po vzoru čistírny ve Frankfurtu nad Mohanem.

Unikátní bylo především umístění všech "špinavých" provozů do podzemí. Sama čistírna tedy zvenčí připomínala spíš dvoukřídlý zámek, jehož průmyslový charakter prozrazovaly jen dva mohutné komíny po stranách. Střední hala se štítem a věžičkou měla zůstat prázdná, protože její hlavní funkcí bylo působit jako závaží na boční stěny dómu, umístěného pod ní. V tomto klenutém podzemí se nacházelo zařízení pro mechanické předčištění, tzv. hrubé česle, na nichž se zachycovaly velké části odpadu, dále lapač písku a jemné česle. K závěrečnému čištění sloužilo 10 usazovacích nádrží a po odčerpání kalu voda odtékala zpět do Vltavy.

Parní stroje od Daňka

Vlastní stavba čistírny, kterou prováděla stavební firma Quida Bělského, byla zahájena 9. září 1901. Koncem roku 1902 už stály usazovací nádrže, o rok později byl dokončen podzemní dóm a mohlo být vypsáno výběrové řízení na dodávku strojního zařízení. Nakonec se o ně podělily tři firmy − První Českomoravská dodala veškerá čerpadla, nádrže, potrubí, mostní a jeřábové konstrukce, strojírna Breitfeld-Daněk vyrobila dva parní stroje, kotle a příslušné armatury a firma Märky, Bromovský & Schulz z Hradce Králové zhotovila transmise a další příslušenství.

Strojovna s parními stroji a kotelna byly umístěny v levém křídle budovy a levý komín sloužil pro odvod kouřových spalin. Transmise, procházející po celé délce budovy, pak poháněla všechna čerpadla. V pravém křídle se nacházely sklady a pravý komín sloužil k odvětrávání podzemních prostor.

Stavba kanalizační čistírny byla dokončena roku 1905 a v následujícím roce byl slavnostně zahájen zkušební provoz. K úspěšné kolaudaci pak došlo 11. června 1907. Budování pražské kanalizace ale pokračovalo až do roku 1909, kdy byla dokončena většina plánovaných úseků. V témže roce také William Heerlein Lindley působení v Praze ukončil a celou agendu předal svému nástupci Emanuelu Heinemannovi.

Národní památka

Kanalizační čistírna byla ve 20. letech elektrizována a roku 1927 dostala i nový nákladní výtah. V provozu byla i po druhé světové válce, a přestože měla původně fungovat jen 30 let, poctivě sloužila svému účelu až do roku 1967, kdy byla spuštěna moderní mechanicko-biologická čistírna na nedalekém Císařském ostrově.

Ještě počátkem 80. let se pak podzemní usazovací nádrže používaly jako manipulační jímky na kal z nové čistírny, což bylo zřejmě hlavní příčinou, že se unikátní technická stavba dočkala současnosti. Zapomenutou budovu v 80. letech objevili nadšenci, kteří se ji postupně snažili oživovat. Roku 1991 byl areál prohlášen za kulturní památku, což podpořilo další akce. Ze skupiny nadšenců vznikla v následujícím roce Nadace Ekotechnického musea, později změněná ve společnost Ekotechnické museum, která roku 2011 fúzovala se společností Muzeum Stará Čistírna.

V areálu probíhají v současnosti komentované prohlídky a natáčelo se tu už několik filmů, například Šakalí léta, Amerika nebo velkofilm Bídníci. Od roku 2010 je bývalá čistírna národní kulturní památkou.

Článek byl publikován v komerční příloze HN Stavba.