Až polovina bytů v nových projektech a zhruba 40 procent starých bytů se dle zkušeností developerů i realitních specialistů kupuje nikoliv pro vlastní potřebu, ale na investici. Investory nejsou velké fondy, ale jednotlivci.

Přestože nemovitosti za poslední finanční krize z let 2009−2010 výrazně ztratily na ceně, vývoj v posledních osmi letech z nich udělal jednoznačně investiční zlatý důl. Důvody jsou jednoduché. Zaprvé jde o nízké úrokové sazby, o kterých si před 10 lety většina expertů myslela, že jde o přechodnou záležitost. Dnes si nikdo neumí představit, že by sazby měly rychle růst. Obrovské a hlavně rostoucí dluhy většiny zemí vyspělého světa fakticky růst sazeb neumožňují − alespoň ne pokud svět nechce řešit bankroty suverénních zemí. Takže i v situaci, kdy inflace roste téměř o čtyři procenta, jsou úroky poblíž nuly a zřejmě tam i zůstanou. Najít cokoliv, co skutečně vynáší nebo alespoň dokáže udržet hodnotu, je extrémně obtížné. I proto nejrychleji rostou aktiva, která fakticky držela hodnotu po celá staletí. Jde o zlato, akcie úspěšných firem a samozřejmě o nemovitosti. Logika investic je jasná − i když samotná cena aktiv (chvíli) neporoste, stále jde o "něco", co má hodnotu samo o sobě.

Druhou příčinou je politika zemí. Zmíněné dluhy jsou výsledkem rozsáhlých rozpočtových programů, které mají pomoci té či oné skupině obyvatel. Ve chvíli, kdy stát rozdává miliardy, začíná být mnohým jasné, že ony miliardy v budoucnu nebudou mít příliš velkou hodnotu. Navíc platí, že v současné rozdavačné době si nakonec na své přijde každý, včetně těch, kteří žádnou podporu nepotřebují − stačí zmínit zrušení daně z nabytí nemovitosti bez omezení, tedy i pro ty, kdo kupují byty luxusní či určené k pronájmu. Ti ve skutečnosti žádnou úlevu nepotřebují. Jen jim zůstane víc peněz.

Snaha najít a klidně i přeplatit cokoliv, co drží svoji hodnotu, je v této době vymknuté z kloubů logická. A může jít klidně o předražený byt na dobré adrese, který je už dnes pro "vlastní bydlení" téměř nedosažitelný.