Ema má mísu, máma má maso, ó, my se máme. Okřídlenou říkačku bychom teď měli českým prvňáčkům poopravit, aby byla víc ze života: Itálie má opět most v Janově, Česko stále nemá lávku v Troji, ó, my se nemáme. Jen považte: země, nad kterou čeští vládní politici na jaře ohrnovali nos kvůli údajně nezvládnuté pandemii koronaviru, otevřela v pondělí, pouhé necelé dva roky od zřícení janovského Morandiho viaduktu, jeho náhradu. Nový dálniční most Svatého Jiří s osmnácti pilíři je pětačtyřicet metrů vysoký a přes kilometr dlouhý − takový dvakrát větší Nuselský most v Praze.

Dál už ale není, kromě čas od času se hroutících přestárlých mostních konstrukcí, co srovnávat. Zřícenou lávku v pražské Troji (spadla v prosinci 2017) nahrazuje dodnes přívoz, protože její náhradnice o délce 256 metrů má být otevřena teprve v říjnu. Po kriticky narušeném Libeňském mostě jezdí tramvaje už dva a půl roku krokem, protože rekonstrukce ještě ani nezačala. Ve stadiu pouhých příprav zůstává i oprava dalších pražských mostů v havarijním stavu − Hlávkova, Legií, Palackého.

A jak by to asi dopadlo, kdyby se nedejbože něco stalo s mnohem monstróznějším přemostěním Nuselského údolí, napovídají nekonečné průtahy při výstavbě trasy metra D. Ta je totiž už čtyřicet let koncipována jako eventuální náhrada trasy C, pokud by došlo k uzavření Nuselského mostu (k jehož výstavbě se mimochodem rovněž přikročilo až po desetiletích diskusí, což platí i o české dálniční síti a časem bude platit, doufejme, i o tuzemské vysokorychlostní železnici nebo Pražském okruhu).

Most v Janově a vůbec italské stavitelství a stavební legislativa nastavují českým protějškům nelichotivé zrcadlo. Už řadu let slibují ministři premiéra Andreje Babiše zjednodušení a zrychlení stavebního řízení − a pořád nic. Jen nerozhodnost a průtahy. V žebříčku rychlosti povolování staveb zůstává Česko na 157. místě za Kamerunem a Burundi. Než se to zlepší, mají se Babišův kabinet i naše stavebnictví od rychlých a pružných Italů co učit.