S předsedou Zemědělského svazu o tom, jakou roli v českém zemědělství může hrát robotizace a digitalizace, proč naším mlékem už dávno "neválcujeme" Evropu i jak mohou nekompromisní ekologické požadavky ochraně přírody ublížit. A proč potraviny zdražit musí.

Nedávná koronavirová krize přinesla hodně očistných procesů do celé společnosti. Platí to také o zemědělství?

Každá krize je do jisté míry očistným procesem, vyřadí slabé a dá prostor schopnějším. To se týká ale dobře fungujícího svobodného trhu, který se řídí zákonem nabídky a poptávky. Zemědělství a trh s potravinami jsou však typickou ukázkou trhu, který svobodný není. Z velké části je ovlivněn už na straně zemědělců − ať to jsou dotace, ochranářská opatření, ale i složitý administrativní systém předpisů. Každá země si však jimi do jisté míry chrání svůj trh, vždyť potraviny jsou strategická surovina.

Nebylo by ekonomičtější věnovat se jen pěstování těch surovin, kterým se u nás daří, a nesnažit se produkovat všechno, ať to stojí, co to stojí?

Každý stát se snaží zajistit soběstačnost v potravinách, které ve svých podmínkách může produkovat. Neznám stát, který by o potravinovou soběstačnost neusiloval. Dobrý příklad je Japonsko, kde sice pěstují rýži neefektivně, ale za výrazné podpory státu. Dobře si pamatují, že když se v minulosti dostali do izolace, zažili hladomor. V Brazílii zase usiluje vláda o zvýšení produkce potravin, takže dotace na zemědělství jsou v přepočtu na obyvatele vyšší než v EU. A jen čekají, kdy se v unii sníží produkce, aby ji okamžitě nahradili dovozem. Mají k tomu velký potenciál, zejména ve velikosti farem.

Martin Pýcha (44)

◼ Vystudoval Provozně ekonomickou fakultu ČZU v Praze, v Zemědělském svazu je od roku 2003, jeho předsedou je od roku 2011. Je viceprezidentem Agrární komory, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů, Družstevní asociace a do letošního roku i Evropské organizace zemědělských družstev Cogeca. Je propagátorem českých potravin a snaží se přivést do zemědělství mladou generaci.
◼ Věnuje se tanci a více než deset let byl vedoucím tanečního studia Ridendo, pro které připravoval i choreografie. Je sedminásobným mistrem České republiky a vítězem Mistrovství Slovenské republiky v plesových choreografiích.

V čem jsme soběstační?

V obilovinách, olejninách, mléce a hovězím mase, i když tam je to díky nízké spotřebě, a v cukru. Jsme lídrem v pěstování máku a také jsme třetí na světě v pěstování aromatického chmele. Dobří jsme v kmínu a stále více i ve vinařství.

Naopak největší problémy máme v zelenině. Například květáku si vypěstujeme méně než 15 procent, okurek 13 procent. U zeleniny už dokonce ztrácíme know-how, není zde výzkum, nemáme dostatečné poradenství. V okamžiku, kdy se dostaneme zemědělskou terminologií v určité oblasti pod záchovnou dávku, začíná se ten sektor ztrácet. A to se u zeleniny děje. Hledáme teď způsoby, jak podpořit výzkum, snažíme se pěstitelům zajišťovat informace ze zahraničí. Trochu se situace lepší u rajčat, kde začínáme využívat potenciálu tepla z bioplynových stanic. Soběstační nejsme ani v ovoci, ve vepřovém a drůbežím mase či v produkci brambor.

Ve vepřovém, naší tradiční komoditě?

Ano a dokonce, porovnáte-li výrobní náklady a ceny, za které zemědělci prodávají maso v Česku, zjistíte, že u nás produkujeme dlouhodobě maso za nižší než za standardní evropskou cenu. Jenže najednou dovážíme maso za tak nízkou cenu, která je i pod naší výrobní cenou. Ptám se − je to přebytek, který dovážející země neprodají na vlastním trhu, anebo je cena výsledkem specifických podmínek, jako například v Polsku, kde mají nižší daň z příjmů, nižší sociální pojištění, poměrně silnou podporu státu?

Soběstačnost ve vepřovém máme pod 50 procenty a stále klesá. A když přijde africký mor prasat, v Číně se vybijí miliony kusů, okamžitě sice zvýší poptávku, ale přesto mají naši zemědělci problém udat vepřové na jatkách. Zpracovatelé totiž dovezou maso z Německa, Španělska, Polska. To samé udělá i obchod. A my se ptáme, kde je uhlíková stopa, náklady na dopravu? Jak to, že je to pořád levnější?

Aspoň v mléce jsme soběstační, avšak v obchodech to není tak zřejmé.

Soběstační sice jsme, dokonce ho vyrábíme dlouhodobě levněji, než je průměrná evropská cena, takže bychom jím logicky měli válcovat Evropu, ale my bojujeme o udržení našeho trhu.

Čím si to vysvětlujete?

Máme problém dostat se s vlastním mlékem přes potravináře do supermarketů, a tak i k zákazníkovi. Zhruba 80 procent supermarketů, kde nakupuje většina obyvatel, je v zahraničních rukou. A ti mají samozřejmě vlastní obchodní politiku − nákup ve svých zemích.

Také je to tím, že nemáme velké mlékárny. Čím menší podnik, tím vyšší cena konečného produktu. Obrovské mlékárny − polské, německé − naše mléčné výrobky z tuzemského trhu vytlačují. Je to tvrdý byznys, kdo může nakoupit levněji v zahraničí, tak nakoupí. Obráceně to ale nefunguje, neboli když nabízíme kvalitní a i levnější produkt, řetězce ho do své sítě nezařadí. Jsme tak nuceni vyvážet syrové mléko a dovážíme zpracovaný výrobek. Přidaná hodnota se tvoří někde jinde. Snažíme se to spolu s ministerstvem zemědělství změnit, ale je to těžké. Naše zemědělství je tak v postavení rozvojové země uvnitř EU.

Těžko však jít proti byznysu.

Řešení je několik. V první řadě je to systematická edukace zákazníka, celková podpora zemědělců a potravinářů, zlepšení výzkumu a jeho spolupráce s praxí. A především musíme donutit obchodníky, aby se u nás chovali stejně korektně jako ve své mateřské zemi. Například během koronavirové krize francouzští obchodníci veřejně deklarovali, že budou prioritně prodávat domácí potraviny a jen pokud nebudou, nabídnou ty z dovozu. Vyzval jsem naše obchodníky přes jejich svaz ke stejnému přístupu a reakce byla nulová.

Omlouvám se, ale není to trochu naivní, přemlouvat lidi k vlastenectví za cenu vyšších nákladů na běžné živobytí?

Já věřím, že nikoliv. U nás to zatím v některých případech funguje tak, že když obchodník ví, že 20 procent obyvatelstva koupí české potraviny i za vyšší cenu, řetězec zvolí jednoduchou taktiku − 80 procent levnějších potravin nakoupí v zahraničí a na české výrobky dá vyšší marži. V zemědělské terminologii "podojí" českého zákazníka. V Německu, Francii, Nizozemsku, Itálii už v supermarketech najdete oddělení s domácími potravinami. Když chci u nás koupit české brambory, najdu z nabídky pěti dodavatelů jen jednoho českého.

Běžná praxe.

Ano, ale když obchodníci nepoptávají domácí produkty, zemědělci je nebudou pěstovat. Pak se ale nemůžeme divit, že se orientují na plodiny, které jsou schopni prodat, a že nemáme pestřejší krajinu. Nejsem příznivec legislativních nařízení, ale řešením může být i připravovaný zákon o povinném zastoupení českých výrobků v obchodech. Chystáme také agresivnější chování vůči marketům, chceme upozorňovat, že nenabízejí české potraviny, že na ně dávají velkou přirážku. Musíme se také domluvit s dodavateli z potravinářského průmyslu, ale těm se do těchto akcí moc nechce, bojí se důsledků.

Můžete být konkrétnější?

Například chcete-li dnes prodávat zeleninu do supermarketů, musíte ji dodávat v konkrétních bednách od konkrétní firmy. Jsou drahé, ale v jiných to dodávat nesmíte. To není volný trh, to je diktát z jedné strany. S některými řetězci se už ale dá diskutovat. S ředitelem Asociace českého tradičního obchodu nyní hledáme cesty, jak provázat české obchodní sítě s našimi dodavateli i s malými zemědělci. Velkou naději vidím v prodeji tuzemských potravin přes internet, například prostřednictvím sítě COOP.

Takže zbývá jediná možnost − dobrá vůle zákazníka?

V podstatě ano. Prostřednictvím našeho programu Zemědělství žije vysvětlujeme dětem, ale i široké veřejnosti, o čem je zemědělství, o co se snaží. Koluje tu mnoho negativních informací o zemědělství: týráte zvířata, trápíte slepice v klecových chovech, příliš hnojíte, máte velká pole, velkou erozi atd. Naše eroze ale není větší než v zahraničí, naopak. V Česku je pod průměrem EU. Od roku 2012 do 2017 jsme snížili množství používaných pesticidů zhruba o 25 procent. Máme čtvrtou nebo pátou největší plochu ekologického zemědělství v EU. Máme takzvanou integrovanou produkci, což je něco mezi klasickým a ekologickým zemědělstvím − je tam menší množství používaných umělých hnojiv a pesticidů. Pomocí moderních technologií se systematicky snažíme minimalizovat negativní dopady zemědělské činnosti. My opravdu vyrábíme velmi kvalitní potraviny.

V čem pomůže výzkum?

Musíme začít systematicky budovat českou značku, povědomí, že má smysl u nás vyrábět finální výrobky. Jde o provázanost výzkumu a produkce. Je to jedna z nejtěžších věcí na světě: dostat se z ekonomiky, která je montovnou, do pozice ekonomiky založené na vědeckých poznatcích. Chápe to i Čína. Dnes je na druhém místě po USA z hlediska počtu patentů. Masivně investují do škol, výzkumu. Nyní je v sektoru jen malá část pracovníků z výzkumu či univerzit schopna radit zemědělci v terénu.

Proto jste ve svazu založili technologickou platformu?

Ano. Chceme propojit zemědělce, kteří budou mít velké množství dat, výzkumníky, kteří tato data dokážou interpretovat, a technologické firmy, které jsou schopny vytvořit praktické aplikace pro zemědělce. Bez toho nám "ujede vlak".

Zpátky na začátek, přinesla nedávná krize pro zemědělství něco pozitivního?

Ano. Ukázala, že spoléhat se čistě na globální trh ve všech aspektech je hazard. Najednou nebylo dost roušek a každý stát to řešil na své úrovni. Snad lidé pochopili, že se totéž může stát s potravinami. Znovu opakuji, neznám stát, který by neusiloval o potravinovou soběstačnost. To ale neznamená, že všechny potraviny musíme produkovat u nás. Vždycky tady budou i potraviny ze zahraničí, ale musíme být schopni část naší produkce také uplatnit v zahraničí. Jasně se ukázalo, že když máme v některých komoditách malou národní produkci, jsme více citliví na vývoji světových cen − jako tomu teď bylo u květáku a paprik.

Budoucnost zemědělství ale bude více než koronavirus ovlivňovat nekritický ekologický přístup. Hovořím o připravované Zelené dohodě (plán, jak zajistit udržitelnost hospodářství EU, pozn. red.) a z ní vyplývajících strategií: Evropa − největší producent potravin na světě − bude nucena masivně snížit jejich produkci. A to bude nutné někde jinde nahradit. Bude to znamenat likvidaci tisíců hektarů deštných pralesů, ztrátu milionů pracovních míst v EU, ale především zvýšení cen potravin v Evropě. Pro globální ekosystém to bude mít katastrofální dopad.

Existuje jiná cesta?

Ale ano. My tomu říkáme zelený růst, tedy využívání nových technologií − robotizace, digitalizace, nových způsobů šlechtění, které v důsledku snižují množství aplikovaných pesticidů. Musíme hledat takové cesty, aby co nejméně ohrozily potravinovou produkci, ale přitom měly prokazatelně pozitivní dopad na životní prostředí. Máme před sebou zelenou slepotu, která v důsledku poškodí zemědělce, ekonomiku a v globálním měřítku i životní prostředí. Jakmile ohrozíme ekonomiku, ohrozíme i ekologii a sociální stabilitu.

Takže za soběstačnost a vztah k "naší hroudě" zaplatíme?

Ano. Potraviny jsou dnes extrémně levné, protože je dotujeme, přitom se ceny vstupů zvyšují. Musíme říct společnosti narovinu − buď zaplatíte vyšší cenu potravin, nebo se bude muset vybrat víc na daních, abychom více dotovali zemědělce. Nevím ale, jestli je to s nadcházející ekonomickou krizí reálné.

Článek byl publikován v komerční příloze HN Zemědělství a lesnictví.

Související