Evropská komise v dopise upozornila ministra zemědělství Miroslava Tomana, že snaha prosadit povinný podíl českých potravin je diskriminační. A dodala, že Česko jako čistý exportér na otevřeném trhu jen vydělává. Komise se tak přidala ke kritikům návrhu zákona, podle kterého by měl podíl českých potravin vystoupat k 80 či k 60 procentům. Má pravdu. Kdyby unie zavřela dveře českému zboží, celá ekonomika by na tom byla hůř, než kdyby se prázdnými ulicemi proháněl covid-19.

O to víc překvapí argumenty, kterými hájí svůj postoj zemědělci. Například viceprezident Agrární komory Martin Ludvík nedávno uvedl, že velkou část z ceny potravin ukousnou obchodní řetězce a jako příklad uvedl ceny třešní, které se prý pohybují na pultech mezi 140 a 150 korunami za kilogram, zatímco zemědělci je prodávají za 70 korun za kilogram.

Ludvík evidentně nikdy nebyl v tržnici hlavního města, kde mají svoje stánky čeští zemědělci, kteří svoje stoprocentně české potraviny včetně zeleniny a ovoce (i třešní) prodávají buď za stejné, velmi často ale za podstatně vyšší ceny než běžný supermarket. Za nižší ale nikdy.

Kdo se snaží nakupovat české potraviny, a je jedno, jestli jde o prodejnu typu "babiččina pochoutka", nebo "poklady naší zahrádky", ví, že musí z kapsy vytáhnout minimálně o dvacet i třicet procent víc, než když jde do běžné prodejny, kde se nabídka potravin řídí trhem. Domácí potraviny sbírané "za rohem" mohou být chutnější a zdravější než ty, které putují přes půlku světa.

Také ale platí, že ne každý má na ně peníze a že levnější polské jablko není o nic horší než to české.

Ve chvíli, kdy čeští zemědělci, vinaři, pekaři a další výrobci potravin začnou nabízet produkci srovnatelnou kvalitou, cenou i množstvím se zahraniční konkurencí, budou mít do supermarketů dveře otevřené. A to bez zákona, za který nás komise zatím peskuje, jenž ale výhledově na pokutách může stát víc než všechny české potraviny dohromady.