Profesorem se u nás může stát docent, který splňuje jistá kritéria zahrnující maximální kvalifikaci v oboru, definovanou praxi učitele na vysoké škole a vědce či výzkumníka, jenž má za sebou určitý počet odborných publikací, které byly otištěny v kvalitních časopisech a následně citovány ostatními. Proces udělení titulu podléhá schválení vědeckou radou fakulty i celé vysoké školy (univerzity). Tím je zajištěno, že o profesuře v tajném hlasování rozhodují nejen experti z daného oboru, ale především ti, kteří s budoucí profesorkou či profesorem nemají nic společného, pravděpodobně ho nebo ji předem ani neznají a jejich obory jsou zcela odlišné. Můžeme tedy předpokládat, že ačkoliv v akademické obci už od nepaměti panují nejrůznější animozity, v hodnocení konkrétního docenta by se to nemělo příliš odrazit.

A tak by se mohlo zdát, že celý tento proces je zcela v pořádku a nikdo, tedy ani prezident, by do něj neměl zasahovat, natož si vyhrazovat právo veta, jak jsme to v posledních letech a naposledy u Jiřího Fajta a Ivana Ošťádala, viděli. Nicméně jistý háček je v tom, že každá vysoká škola má jiná pravidla jmenovacího řízení a přitom získaný titul je pro všechny stejný. Jmenování je navíc povinně signováno nejvyššími představiteli státu − prezidentem a předsedou vlády. Ti tedy budou vždy v jistém pokušení hodnotit kvalitu profesorských patentů, a to i navzdory recentnímu rozhodnutí soudu, že to prezidentovi nepřísluší.

Až do éry prezidenta Miloše Zemana byly vysoké školy v relativně komfortní situaci, v níž si o jmenování profesorů v podstatě rozhodly, avšak samotný akt za ně udělal prezident. Pokud by nyní došlo ke změně a vysoké školy by převzaly celý jmenovací proces, pak by mohl být už jen krůček k angloamerickému systému, v němž je profesura navázána na určitou funkci a s ní i případně zaniká. Takto pojaté tituly by však mohly být méně ceněné než ty, jež jsou udělovány prezidentem a ještě k tomu platí navždy. Proto se v Česku, kde se tituly občas stávají pomyslnou součástí jména svého nositele, nic podobného zřejmě nestane.

Vysoké školy zatím nesignalizují žádnou tendenci ke změně platného systému a zřejmě doufají v budoucího prezidenta, s nímž budou schopny se lépe dohodnout. Aby se neopakovaly případy politikem neudělených profesorských titulů a následných soudních pří, mohlo by stačit, pokud by stát na jmenování profesorů neparticipoval a vysoké školy si celý proces nejen rozhodovaly, ale i procesovaly. Získaly by tím jistotu, že to, co si rozhodnou, si současně i zrealizují, všichni profesoři by byli jmenováni bez ohledu na politické rozmary kohokoliv a tituly by byly daleko více vázány na konkrétní vysoké školy, čímž by se také začalo více rozlišovat, jakou reálnou hodnotu mají.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily v Hospodářských novinách. Těšit se můžete na texty Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru