Bylo mu patnáct, když potkal graffiti. Stalo se to po revoluci, Praha byla ještě olezle šedivá a on najednou uviděl na zdi něco zářivě barevného. Chtěl vědět, o co jde, ale trvalo ještě pár měsíců, než k němu doputovala videokazeta se zahraničním klipem, kde kdosi tančil breakdance a stříkal barvou po zdech. A bylo potřeba ještě několik dalších měsíců, než se vydal s rodiči do Španělska a všechny podjezdy na dálnici uviděl pomalované. To byla ta jiskra.

Příběh prvního českého, dnes už vlastně legendárního pouličního výtvarníka mě stále baví, stejně jako mě bavily jeho podpisy na zdech a 3D graffiti v ulicích (vzpomínáte třeba na Pomník obětem graffiti na Těšnově?), jako mě těšily záplatované chodníky, které vytrvale obarvoval, nebo jako mě rozesmávali dráčci − takzvaní pointíci −, které rozmisťoval po římsách činžovních domů…

Jan Kaláb dnes už po zdech nemaluje, zato má za sebou řadu úspěšných výstav a realizací, a to nejen v Česku, ale především v zahraničí, kde hlavně svá díla prodává. A i když hodně pracuje a hodně cestuje, zdá se, že neztratil nic ze své hravosti, energie, ba dokonce že neutrpěla ani jeho dobrá nálada. Když jsem mu před několika dny zavolala a trochu se bála, že si začne hned stěžovat na zavřené galerie, aukční domy i hranice, skoro mě nenechal domluvit.

"Mám se skvěle, makám! Jo, nemohl jsem odjet na vernisáž do Basileje, ale doufal jsem, že si aspoň trochu vydechnu. Místo toho jsem zase v jednom kole, nestačím dělat to, co mě napadá," smál se a já jsem se, přiznávám, nechala tak ráda jeho optimismem nakazit.

Víte, co tenhle někdejší sprejer, po němž pásli kdysi snad všichni pražští policajti, zase vymyslel? Namaloval portrét koronaviru a nabídl jej do on-line dražby, která právě běží na aukční platformě LiveBid. A až bude 10. května v 16:00 uzavřena, utržené peníze poputují pěti neziskovkám, které se starají o nemocné, handicapované a zneužívané. Už teď je zřejmé, že jim bude rozděleno několik set tisíc korun.

To je dobrý příběh pro magazín, který věnujeme z velké části umění, i do téhle nejisté doby, no ne?