V říjnu 1949 vyhlásil komunistický vůdce Mao Ce-tung Čínskou lidovou republiku a mezi Čínou a Spojenými státy zavládl nepřátelský chlad. Až do roku 1972, kdy prezident Richard Nixon s Čínou otevřel diplomatické vztahy.

Ze strany Washingtonu to byl pragmatický kalkul. Vedla ho snaha zatnout klín mezi Peking a Moskvu. Zároveň to ovšem od počátku byla i snaha Čínu změnit.

Nixon už v roce 1967 v časopise Foreign Affairs napsal:

"Svět nemůže být bezpečný, dokud se Čína nezmění. Naším cílem by tak mělo být, v rozsahu našich možností, ovlivnit události, tuto změnu podnítit."

Nixon tím definoval základní linii americké politiky vůči Pekingu, kterou se pak v zásadě řídili všichni jeho nástupci v Bílém domě. Než přišel Donald Trump.

Washington věřil, že posilování diplomatických, kulturních a především ekonomických vztahů s Čínou změní vnitřní vývoj v asijské zemi. Byla to sázka na to, že s ekonomickým otevřením Číny se následně musí uvolnit i vnitřní čínská politika. V roce 1989 přišlo velké varování, že ekonomický rozvoj nemusí jít ruku v ruce s demokratizací, to když komunistický režim krvavě zasáhl proti demonstrujícím studentům na náměstí Nebeského klidu. Po krátké pauze, když prezident George Bush starší dočasně zmrazil vztahy a zastavil prodej zbraní Číně, povolený jeho předchůdcem Ronaldem Reaganem, se Washington vrátil k původnímu kurzu.

Už v roce 1990 ve své Národní bezpečnostní strategii Bushův Bílý dům píše, že "další posilování vztahů s Čínou je klíčové pro to, aby Čína pokračovala na své cestě reforem". Za Bushova nástupce Billa Clintona prošel vztah s Pekingem zkouškou, když Američané na jaře 1999 v Bělehradě omylem vybombardovali čínskou ambasádu. Byla to ovšem Clintonova administrativa, která pak o rok později prosadila přijetí Číny do Světové obchodní organizace. Formálně bylo stvrzeno v roce 2001 za prezidenta George Bushe mladšího.

Související

"Čím více Čína liberalizuje ekonomiku, tím plněji osvobodí potenciál svého lidu − jeho iniciativu, jeho představivost, jeho úžasný podnikatelský duch. A když mají lidé sílu nejen snít, ale své sny i uskutečnit, budou pro sebe požadovat silnější hlas," potvrdil Clinton v roce 2000 víru
Washingtonu, že když Peking postupně otevře ekonomiku, pak přijdou i politické změny.

Jenže ani jeden z předpokladů se nenaplnil. Čínský režim se nevzdal modelu "státního kapitalismu", v němž si udržuje kontrolu ve vybraných odvětvích, kontroluje zahraniční investice a přímo pod střechou Světové obchodní organizace si dovolil porušit její pravidla.

Americké firmy sice v Číně levně vyrábějí, což se líbí americkým spotřebitelům, avšak odliv pracovních míst z USA do Číny zároveň výrazně oslabil americký výrobní sektor,
tamní pracující a střední třídu.

Tento vývoj byl už zcela viditelný za Bushe juniora, a když v roce 2009 přišel do Bílého domu Barack Obama, zeptal se prý svých poradců: "Neodevzdali jsme Číně příliš mnoho?" Na kalifornském summitu s novým čínským prezidentem Si Ťin-pchingem v létě 2013 Obama vyzdvihl "stálý pokrok v americko-čínských vztazích". Byl to ovšem Si, kdo zachytil skutečný stav věcí, když prohlásil: "USA a Čína budou pracovat na novém typu partnerství dvou velmocí."

Bez toho, aby Čína plně liberalizovala hospodářství, a navzdory tomu, že tamní režim svoji kontrolu společnosti v posledních deseti letech jen posílil, se Čína stala druhou největší ekonomikou světa. Od těžké finanční krize Wall Street v roce 2008 je navíc největším zahraničním věřitelem USA, drží okolo 17 procent amerických vládních dluhopisů. Peking se vůči Washingtonu už vidí jako rovnocenný hráč. Změna, o které snil v roce 1967 Richard Nixon, nejen že nepřijde, ale podle Pekingu to naopak může být Čína, komu by se měl svět přizpůsobit. Čínský model může být podle Si Ťin-pchinga příkladem, "cestou pro další země".

"Je to největší loupež světové historie!" prohlašoval Trump v prezidentské kampani v roce 2016 o obchodním vztahu USA a Číny. Svůj prezidentský summit se Si Ťin-pchingem v dubnu 2017 na Floridě označil za "obrovský pokrok". O necelý rok později ovšem oznámil první kolo uvalení nových cel na čínské zboží a odstartoval tak obchodní válku. Dosavadní americká politika spolupráce (engagement) tím takřka po půl století skončila.

Prezidenti. Těžké soužití USA a Číny symbolizují jednání prezidenta asijské velmoci Si Ťin-pchinga s americkými prezidenty Barackem Obamou a Donaldem Trumpem i s jejich možným nástupcem Joem Bidenem.
Prezidenti. Těžké soužití USA a Číny symbolizují jednání prezidenta asijské velmoci Si Ťin-pchinga s americkými prezidenty Barackem Obamou a Donaldem Trumpem i s jejich možným nástupcem Joem Bidenem.
Foto: Reuters
Prezidenti. Těžké soužití USA a Číny symbolizují jednání prezidenta asijské velmoci Si Ťin-pchinga s americkými prezidenty Barackem Obamou a Donaldem Trumpem i s jejich možným nástupcem Joem Bidenem.
Prezidenti. Těžké soužití USA a Číny symbolizují jednání prezidenta asijské velmoci Si Ťin-pchinga s americkými prezidenty Barackem Obamou a Donaldem Trumpem i s jejich možným nástupcem Joem Bidenem.
Foto: Reuters
Související