Vláda ze dne na den změnila přístup, zrušila zákaz volného pohybu lidí a oznámila, že bude rychleji otevírat ekonomiku. Je to samozřejmě dobrá zpráva pro podnikatele. Každý den, kdy byznys bude moci fungovat, může být klíčový, pokud jde o přežití restaurací, malých obchodů, řemeslníků, služeb a tak dále. Při rychlejším otevření ekonomiky budou navíc i menší ztráty pro státní rozpočet. Potud dobře. Jinak ale budí vládní rozhodnutí, především kvůli překotnosti, určité obavy.

Zaprvé: Dosud  vláda tvrdila, že se řídí při otevírání ekonomiky názorem epidemiologů. Byl to trochu alibismus, ale aspoň mělo její rozhodování nějaký pevný podklad. Nyní to už zjevně neplatí. Původně se tvrdilo, že se počká na výsledky studie promořenosti obyvatelstva virem. Ta ale není ještě hotová. Není divu, že šéfepidemiolog Roman Prymula řekl, že přestože se epidemiologická situace vyvíjí příznivě, je pro něj rychlejší uvolňování opatření "s jistým otazníkem". V překladu: Má obavy, že se po rozvolnění může rychle objevit druhá vlna nákazy. Podobně se vyjadřují další, především v souvislosti s plánovaným otevřením obřích nákupních center již 11. května. A to zrovna neuklidní.

Zadruhé: Klidu nepřidá zmatenost vládní komunikace. Exekutiva dosud například konzistentně tvrdila, že hranice zůstanou pro Čechy zavřené delší dobu. Roman Prymula původně mluvil o dvou letech, prezident Miloš Zeman o roku, premiér Andrej Babiš se teatrálně podivoval nad tím, že by chtěl někdo někam jet, když je u nás přece tak bezpečno. A najednou je tu oznámení, že se hranice pro Čechy otevírají. Je to věcně správně, situace, kdy armáda hlídala hranice před vlastními občany, byla evropsky unikátní a s ústavou demokratické země se příliš nepotkávala. Ale proč se jede stylem rychlých střihů a takto zásadní záležitost oznamuje jaksi na půl úst těsně před půlnocí zjevně dezorientovaný ministr zdravotnictví, poněkud připomínající funkcionáře východoněmeckého politbyra Güntera Schabowského, který nedopatřením otevřel 9. listopadu 1989 hranice, a to s okamžitou platností

Celé je to tak překotné, že ministři sami občas nevědí, co vlastně schválili. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch se nemohl dohodnout s vicepremiérem Hamáčkem, jestli už vláda schválila žádost o prodloužení stavu nouze, nebo ne. Na dotaz, proč není na klíčové tiskové konferenci premiér, který by do toho mohl vnést jasno, odpovídal, že se novináři mají zeptat premiéra. Zkrátka komunikační katastrofa. Jak pak mají lidé vědět, která opatření zrovna platí a která ne? Jak se mají spolehnout na to, že když se probudí, nebude zase platit něco jiného, než když šli spát? Situace je bezprecedentní, to ano, ale musí být bezprecedentní i zmatek?  

Celé to budí otázky, podle čeho se vláda při rušení opatření rozhoduje. Systém v tom možné nalézt není. Je to tedy strach z toho, že začne prohrávat soudy o odškodnění podnikatelů? Je to možné, zejména poté, co pražský městský soud konstatoval, že omezení byla nezákonná, protože byla schválena podle zákona o veřejném zdraví, a nikoli podle krizového zákona - což je jediný možný způsob, protože v demokratické společnosti tak zásadní omezení práv musí být pod kontrolou parlamentu, a ne na libovůli jednoho ministerstva. Nyní tedy hrozí soudy o odškodné a finančním zájmem vlády je, aby omezující opatření trvala co nejkratší dobu. Nebo je snad jádro všeho v tom, že se vláda rozhoduje podle toho, kolik rozdurděných e-mailů dostane od které nátlakové skupiny? Nebo platí obojí? Těžko říci. Vládní kroky se v každém případě dají chápat snad jen na základě teorie her, teorie pravděpodobnosti či principu neurčitosti. 

S tím souvisí třetí a nejhorší moment: Uvolňování opatření není provázeno žádným plánem do budoucna. Tedy jasným oznámením, co se bude dělat, když se, nedejbůh, rozjede druhá vlna nákazy. Člověk by čekal, že kompetentní vláda řekne: "Když bude tolik a tolik nových nakažených, uzavře se to a to. Když počet mrtvých překročí takový a takový počet za den, uděláme ta a ta opatření." Nic takového vláda neřekla. Nechává podnikatele a celou zemi v nejistotě. Předpokládá snad, že je po všem a teď už budou "všichni happy", jak se vyjádřil sebepochvalně Andrej Babiš? 

Znovu: Je skvělé, že Česko se zatím vypořádává v nákazou výborně, na čemž má vedle obětavých lidí zásluhu i vláda. V Evropě je jen 13 zemí, které si v kritériu počtu mrtvých na milion obyvatel vedou lépe (Polsko, Slovensko, Bulharsko, Litva, Řecko, Srbsko, Chorvatsko…). Pro byznys a celkově ekonomiku je výborná zpráva, že se otevírání společnosti zrychluje. Podobně nakonec jednají i další země. Třeba Rakousko, Dánsko i tvrdě postižená Belgie. Je jasné, že není možné nechat společnost ve zmraženém stavu donekonečna. Problém je ale v tom, že český kabinet vykazuje znaky zmatenosti a nemá žádný plán do budoucna, pro případ, že to tak úplně nevyjde. Tedy aspoň o takovém plánu nevíme. Stále tedy zřejmě platí okřídlená věta Jana Hamáčka, že plán má jenom virus. Což zní, upřímně řečeno, docela strašidelně.

(text je rozšířenou a upravenou verzí komentáře pro ČRo PLUS)