Jak vlastně funguje pražská kanalizační síť?

Jsou v ní dva různé systémy. Zejména v centru a širším centru je takzvaná jednotná soustava, kde stokou dohromady tečou jak splaškové, tak i dešťové vody a jejich cesta končí v ústřední čistírně odpadních vod. Na okrajích Prahy je pak soustava rozdělená, což znamená, že existují samostatné stoky pro splašky a samostatné pro dešťovou vodu. Sebraná dešťová voda teče k usazovacím nádržím, kde se čistí od uličních odpadků či štěrku. Splašková voda z této sítě míří do pobočných čistíren odpadních vod. Vše nakonec odtéká do Vltavy.

Co všechno je třeba k údržbě kanalizace, která odvádí splaškové vody, do nichž spadá voda z kuchyní, koupelen a toalet?

Předně silné ruce, krumpáč a lopata. Ale samozřejmě nám pomáhá i technika. Do velkých stok s průměrem zhruba od metru výše posíláme naše zaměstnance, kteří kontrolují jejich stav. Pokud narazí na ucpávku, musí ji odstranit, což je asi nejtěžší a nejméně příjemná část práce. K tomu jim slouží kromě nářadí i takzvaný aparát, což je zařízení podobné pluhu, které za pomoci stokové vody rozmělňuje vše kolem sebe a odvádí to až pod vstup. Tam se rozmělněný materiál zachytí, vytáhne na povrch a odveze. Do míst, která jsou příliš úzká a člověk se tam nevejde, posíláme vozítko s kamerou, které dělá průzkum a zároveň má i dostatek síly na to, aby menší ucpávky prorazilo. Tam, kde si ale už ani toto zařízení neporadí, nastupují proplachovací vozy. Do kanalizace se z nich spustí hadice se speciální špičkou a tryskou, díky které je možné ucpávku tlakem vody prorazit. Tryska se pak natočí tak, aby hnala uvolněný materiál ne před sebe, ale zpátky za sebe, aby bylo možné ho i s vodou odsát další hadicí do recyklačního vozu. V něm vše prochází přes filtry, kde se oddělí nečistoty, a voda se dá znovu použít na čištění. Takže jí na průplach stoky stačí relativně málo. Efektivita čištění spočívá ve velkém tlaku, který má i přes 100 atmosfér.

Do míst, která jsou příliš úzká a člověk se tam nevejde, posíláme vozítko s kamerou, které dělá průzkum a zároveň má i dostatek síly na to, aby menší ucpávky prorazilo.

Kam putuje materiál z ucpávek, který ze stok vytěžíte?

Vzhledem k tomu, že jde o směs štěrku, biologického i jiného odpadu, nemůžeme takový materiál složit kamkoliv. Proto se odváží na speciální skládky, podle toho, co všechno v něm je obsaženo. Ale dá se udělat ještě takový mezikrok, kdy vše odvezeme do čistírny, tam náklad projde alespoň částečným procesem čištění tak, aby splňoval příslušné normy a mohl být poté odvezen na běžnou skládku.

Z čeho tyto ucpávky vznikají nejčastěji, mohou za ně opravdu tak často skloňované vlhčené ubrousky?

Těch příčin je samozřejmě více, ale vlhčené ubrousky jsou skutečně jedním z velkých "škůdců". Na rozdíl od toaletního papíru se totiž nerozpustí. Navíc v sobě mají jemnou síťku, na níž velmi rád ulpívá tuk. Když se k tomuto klubku přidá další biologický odpad, malý průměr potrubí a jeho nízký spád, je na problém zaděláno. Je třeba si uvědomit, že do kanalizace patří pouze voda z koupelen, kuchyní, z toalet a klasický toaletní papír či ubrousky, které se dokážou rozpustit. V žádném případě by se do odpadů a toalet neměly vhazovat léky, zbytky jídel, oleje, dámské hygienické potřeby, vlhčené ubrousky a podobně.

Existují v Praze místa, kde se tyto havárie tvoří častěji?

Určitě. Jde o lokality, kde je velká koncentrace restaurací, jako například Malá Strana, Staré Město, Vinohrady a podobně. V kuchyních totiž zaměstnanci často vylévají oleje z fritovacích hrnců do odpadů a toalet. Při kontaktu se studenou vodou se tuk okamžitě srazí, nachytá se na ostatní nečistoty a vytvoří doslova špunt. Přitom olej se má přelít do plastové nádoby a odnést buď do sběrného dvora, nebo vyhodit do speciálních popelnic, které k tomuto účelu město instaluje do ulic. Zmíněné lokality jsou problematické i proto, že se do úzkých uliček s našimi velkými auty špatně zajíždí. Město nás navíc neváhá pokutovat za neoprávněné parkování v modrých zónách. Zní to absurdně, pracujeme pro Prahu, která nás za naši práci pokutuje. Jsme totiž soukromá společnost a nevztahují se na nás výjimky jako například na sanitky.

Kolikrát za rok vyjíždíte k větším problémům?

Za rok 2019 bylo na stokové síti 3507 havárií, z čehož bylo 2677 právě ucpávek. Jinak vyjíždíme samozřejmě každý den a děláme preventivní kontroly, případně začneme řešit problém, když na něj narazíme. S městem máme dokonce smluvní ujednání, že musíme za rok prohlédnout 40 kilometrů kanalizace v systematickém průzkumu. Dohromady tedy prohlédneme zhruba 130 kilometrů kanalizace ročně.

Jaký je postup, pokud zjistíte, že havárie na kanalizaci je větší a je třeba potrubí opravit, či dokonce vyměnit?

Pražské vodovody a kanalizace nemají už mnoho let žádnou stavební divizi, což je dáno vlastnickými záležitostmi kanalizace. Ta totiž patří městu, které si vytvořilo správcovskou firmu s názvem Pražská vodohospodářská společnost, a my jsme v jejím podnájmu. Máme tedy pronajatou kanalizaci, pečujeme o ni, ale nesmíme na ní dělat žádné investice. Takže děláme jen prohlídky, čištění a drobné opravy. Na větší havárie pouze upozorníme.

Existují nějaké zákonné podmínky, které musí vaši výjezdoví zaměstnanci plnit?

Musí mít lékařskou prohlídku, ale jinak předpisy nic nedefinují. Pro tuto práci je všeobecně žádoucí, aby se člověk nebál výšek, podzemí, neměl klaustrofobii a byl zdatný jak manuálně, tak technicky, protože s technikou a elektronikou pracuje každý den. V našich interních směrnicích pak je, že zaměstnanci chodí každý rok na preventivní kontroly, jsou očkovaní proti tetanu, žloutence a někteří i proti klíšťové encefalitidě. Zákonné požadavky nejsou ani na vzdělání. Nejčastěji u nás tedy pracují lidé se základním vzděláním či vyučení.

A jaká je u vás fluktuace?

Velká i malá zároveň. Sem když člověk přijde, tak buď nevydrží zkušební dobu, nebo tu zůstane dlouhá léta. Když někdo odejde ještě ve zkušební době, je to hlavně proto, že naše práce nevoní po fialkách a představy se občas dost liší od reality. Navíc je i fyzicky náročná, protože lidé musí slézat několikrát za den desítky metrů pod zem a tam pracovat s nářadím. Ne každý tuto ne úplně komfortní kombinaci zvládne.

Článek byl publikován v komerční příloze HN Budoucnost vody.

Související