Žijeme v době válečné ekonomiky, společnost to nepřijme déle než na několik měsíců, varuje Ondřej Schneider ze Světové banky. Nejde podle něj o to, jestli bude propad pět, nebo deset procent, nezáleží ani na deficitu. Hlavní je udržet při životě co nejvíc firem a zachovat příjmy lidí, aby nedocházelo k sériovým bankrotům. Vláda se podle Schneidera bohužel chová chaoticky, jedná pomalu a byrokraticky. "Nechápu například, proč jednoduše neodpustí firmám zdravotní a sociální pojištění," říká ekonom. Za největší riziko považuje vzestup ekonomického nacionalismu a autoritářství.

HN: Čísla o nezaměstnanosti v USA jsou bezprecedentní. Neukazuje to, že kvůli pandemii spadneme ekonomicky ještě hlouběji, než jsme zatím tušili?

Čísla jsou strašlivá, ale dělat odhady, kde budeme za dva měsíce, je těžké. Před dvěma týdny jsme si nedokázali představit, v jaké budeme situaci dnes, a za tři týdny to může být zase úplně jinak. Nezaměstnanost dál poroste, ale neměli bychom ztrácet nervy a projektovat poslední tři týdny do budoucna se stejným trendem.

V USA za dva poslední týdny milion lidí ztratilo práci, ale to neznamená, že budou stejně rychle přibývat dál. Většina z toho milionu jsou lidé, jejichž pracovní kontrakt byl přerušen v důsledku opatření vlády. Všem je navíc jasné, že vláda investuje obrovské částky, dělá psí kusy, aby pomohla. Takže i ti, kdo by za normálních okolností ani na pracovní úřad nešli, protože mají krátkodobé úvazky, teď na pracovní úřad jdou, protože vědí, že peníze dostanou celkem rychle a bez administrativních potíží. Ti lidé jsou teď doma a každý den čekají, jestli se situace nezlepší a nebudou se moci vrátit do práce. Pokud se krizi podaří zvládnout do dvou měsíců, tak to bude jen krátkodobý výkyv a lidé se do práce vrátí. Pesimismus bych brzdil.

HN: Kam může ekonomika spadnout?

O tom rozhodne v první řadě šíření viru, takže lepší odpověď nám dnes asi dají epidemiologové než ekonomové. Ale čistě aritmeticky můžeme odhadnout letošní propad americké ekonomiky na pět až deset procent HDP. V Česku to může být podobné. První kvartál byl jakž takž, druhý bude příšerný. Ale když se podaří ve třetím kvartálu propad ekonomiky zastavit a ve čtvrtém by došlo k nějakému růstu, tak to realisticky může vyjít na minus pět, šest, sedm procent. Je to horší než rok 2009 a pro země, které neprošly transformačním otřesem jako my ve střední a východní Evropě, to bude nejhorší rok od druhé světové války. Ale pořád mluvíme o prudkém, ale krátkém propadu, který bychom měli zvládat lépe než vleklou několikaletou krizi.

Klíčové tedy bude, jak rychle se nám podaří krizi zvládnout. Tedy do jaké míry vládní programy v Česku, v Evropě nebo v Americe dokážou zabránit panice a udržet fungující struktury trhu práce tak, aby se lidé mohli vrátit do práce. Samotný HDP je statistický koncept, lidé potřebují práci, firmy potřebují mít na mzdy. Jestli letos klesne HDP o pět nebo deset procent, je vlastně jedno. Hlavní je uchovat strukturu trhu, zachovat co nejvíc firem při životě. A zachovat příjmy lidí, aby nedocházelo k sériovým bankrotům. Vlády to budou muset dělat lépe, než to dělají dosud. Chápu, že je to těžké, je to vlastně válečná ekonomika, ale jde to o dost hůř, než jsme si mysleli, že to půjde.

HN: Jak rychle se z toho můžeme dostat? Nehrozí dlouhodobá deprese jako ve 20. a 30. letech minulého století?

Dlouhodobou depresí bych nestrašil. My jsme teď v úplně jiné situaci. Ve dvacátých letech veřejná politika nebyla vůbec připravená přijímat opatření, která by zmírnila krizi. A naopak k ní přispěla. Doufám, že tyhle chyby opakovat nebudeme. To, co prožíváme, je brutální vnější šok, který můžeme kompenzovat zapojením státu.

Ve střednědobém výhledu je ale pravděpodobné, že současná krize zvýší roli národních států a vlád. Bude to mít vliv na zpomalení, či dokonce zvrácení některých aspektů ekonomické globalizace. Ale to vlastně byl trend už před krizí.

HN: Jsme jako otevřená ekonomika ohroženi uzavřením hranic více než jiné země?

Česko je hodně otevřená ekonomika a tento model se nám posledních 30 let vyplácel. Překážky v mezinárodním obchodě, bariéry a tarify tak jdou proti bytostným zájmům české ekonomiky. Musíme si ale uvědomit, kde stojíme: Jsme členem Evropské unie, což je trh s 500 miliony obyvatel a hrubým domácím produktem okolo 18 bilionů eur. Pokud se podaří udržet vnitřní trh EU bez vážnějších překážek, budeme schopni se s krizí vyrovnat mnohem dříve. Problém by ale byl, kdyby došlo k dezintegraci evropského trhu a německé vláda řekla Volkswagenu: "Podívejte, jste německá firma a musíte se starat o Německo." Z toho plyne, že jako Česko se musíme bránit proti snahám segmentovat evropský trh a vracet se zpátky do éry nacionalismu.

HN: Povede se evropský trh udržet? Schengen prakticky přestal existovat, objevují se vzájemná obviňování mezi zeměmi, kdo za co může, nacionalistické kruhy říkají, když už jsme hranice zavedli, nechme to tak.

To je dlouhodobě moje největší obava. Je to v krátké době už třetí šok pro evropskou integraci a vůbec pro liberální uspořádání ekonomiky, kterou svět vybudoval po roce 1990. Nejdřív přišla finanční krize, pak migrační krize a teď toto. A samozřejmě na každou krizi existuje falešně jednoduché řešení. Tedy zavřít hranice, starat se jen o sebe a vyřešit si to na vlastním písečku. Globálně jsme už před touto krizí viděli, s jakou lehkostí se vztyčují bariéry mezi Spojenými státy, Čínou, Evropskou unií. V tomto ohledu nevidím naději na změnu a postupně se smiřuji s tím, že místo jednoho propojeného světa s minimem obchodních překážek vzniknou tři velké obchodní bloky − kolem USA, kolem Číny a kolem EU, které se budou různě střetávat. Ovšem kdyby dezintegrace postoupila o stupeň níž na evropskou úroveň, byla by to pro nás katastrofa. Pravděpodobnost takového vývoje je malá, ale roste, zvlášť když se krizi nepodaří vyřešit do konce roku.

HN: Je teď výhodné, že nemáme euro?

Koruna za poslední měsíc oslabila zhruba o deset procent, což prospívá především cash flow exportérům. Jestli je to dobře pro celou ekonomiku, je jiná otázka. Mám obavy, že až příliš lehko naskakujeme na strategii oslabování měny jako univerzálního léku. To z nás v rámci EU, ale i světové ekonomiky dělá pořád něco jako "B tým". Fixuje to postavení naší ekonomiky jako dodavatelské, béčkové části evropského trhu a Evropské unie, která konkuruje spíše přes ceny než přes kvalitu produkce. Příklad z historie se nabízí: Italové to tak dělali čtyřicet let. Lira každých pár let oslabovala znovu, znovu a znovu. A že by to nějak pomohlo vyšší dynamice italské ekonomiky, to tedy ne. Devalvace je návyk, vlastně snižuje tlak na inovace. Pokud se chceme srovnávat s Německem, tak to, že nemáme euro, není dobře.

HN: Bývalí šéfové České národní banky Tůma a Hampl v článku pro HN zastávali názor, že se to s omezeními v boji proti nákaze přehání, protože si můžeme zničit ekonomiku, což pak může znamenat i to, že nebudou peníze na zdravotnictví. Souhlasíte?

Ten článek má racionální jádro, ale podle mého názoru byl vystavěn příliš vyhraněně. Je nesporné, že náklady boje proti pandemii jsou a budou obrovské, nesrovnatelné třeba s výdaji na boj s kardiovaskulárními nemocemi, na které každý rok umírají desetitisíce lidí a my to respektujeme jako cenu za náš způsob života. Pandemie koronaviru je jiná v tom, jak je nová a jak rychle postupuje. Nemůžeme si tedy být jistí, že levnější strategie boje proti ní by neodsoudila k smrti statisíce lidí. A v takové situaci se projevuje přirozený odpor lidí k riziku. Známe to i z jednodušších situací, kdy lidé jsou ochotni platit za pojištění proti události, která má hodně nízkou pravděpodobnost.

Pánové Tůma a Hampl mají pravdu v tom, že si nemůžeme zničit ekonomiku. Pak by nebyly peníze na léčení čehokoli a další nákaza obyčejné chřipky by nás zdecimovala. Sám si myslím, že současné nastavení restrikcí nemůže trvat víc než několik měsíců. Kdyby současný stav trval i v červnu, tak se nálada změní a lidé sami budou chtít, aby se opatření uvolnila i za cenu obětí.

Cekově si ale myslím, že teď na začátku epidemie stále víme tak hrozně málo, že je rozumné spíš chybovat na straně přehnané opatrnosti a snažit se nákazu držet co nejníž. Nakonec existují studie, jak reagovala americká města na španělskou chřipku v letech 1918−20. A ukázalo se, že ta, která byla přísnější, z toho vyšla lépe a rychleji se vzpamatovala i z ekonomické krize.

HN: Co je problémem v postupu české vlády při záchranných opatřeních?

Hlavně to, že má tendenci vládnout přes tiskové konference. Každý den někdo vystoupí, řekne nějaké opatření a pak se dva nebo tři dny zuřivě vyjasňuje, co tím vlastně myslel, kdo má nárok na co a jak to bude fungovat. To je tak chaotické, že to mezi lidmi vyvolává pochopitelnou podrážděnost. Vláda by měla dělat opatření, která jsou pokud možno co nejjednodušší a bude je vůbec schopná administrovat. Místo toho vyžaduje od lidí různá potvrzení, jestli mají děti v zavřených školách nebo jestli dosáhli takového nebo makového příjmu. Aby to fungovalo, měla by dát lidem peníze okamžitě a nárok zkontrolovat ex post. Třeba u obratu stačí, aby se to zkontrolovalo přes daňová přiznání za rok. Příští rok bude přece vidět, jak kdo byl ve skutečnosti postižený a může se to zúřadovat.

HN: To zní, jako byste říkal, že vláda má neomezené prostředky a že se nemá dívat napravo nalevo a sypat peníze.

Zbývá vám ještě 40 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se