Koně se mi vždycky líbili, ale byli pro mě něco jako bájná, nedosažitelná Atlantida. Nikdy jsme totiž neměli peněz nazbyt, abychom si mohli tento koníček dovolit. A já navíc spoustu času věnovala škole a dalším nejrůznějším aktivitám, a tak jsem o koních jen snila a tiše záviděla své spolužačce "koňařce".

Proměna snu ve skutečnost

Ačkoliv jsem vždycky byla hodně pracovně vytížená, po koních jsem pokukovat nepřestala ani v dospělosti. Zlom ale nastal úplnou náhodou, když jsem ve svých 30 letech od svého partnera dostala pod stromeček 10 lekcí jízdy na koni. Díky tomu jsem ke svému velkému překvapení zjistila, že mé krátké ruce a nohy nejsou problém, i když jsem o tom byla v dětství přesvědčována. Pro každého jezdce se totiž vhodný kůň najde. Jeden aspekt jízdy na koni byl ale ještě překvapivější − a to zjištění, že koně jsou naprosto skvělou terapií pro člověka, který má hodně náročné a zodpovědné zaměstnání, s nímž jde ruku v ruce velké množství stresu.

Lenka Kovačovská, výkonná ředitelka Českého plynárenského svazu
Lenka Kovačovská, výkonná ředitelka Českého plynárenského svazu
Foto: Elis Váchalová

Když se kůň stane učitelem

Vlastního koně jsem si pořídila před dvěma lety, přibližně čtyři roky poté, co jsem začala jezdit. Moje Sydney rozhodně není luxusní kůň s rodokmenem, je to takový "tvrdý oříšek", u kterého ani nevím, co byli zač její rodiče. Tahle neskutečně svérázná kobylka, která má svoji hlavu a své dny a která má raději lidi než ostatní koně, je ale mojí velkou učitelkou. Přidělena mi byla v jezdecké škole, do níž jsem chodila, a naučila mě všemu, co dnes umím a zvládám. Zároveň je to relativní prcek, takže se rozměrově skvěle doplňujeme.

Rozhodnutí o její koupi bylo hodně impulzivní, kobylka totiž stále hůř psychicky zvládala fakt, že by měla v jezdecké škole takzvaně chodit pod více jezdců. A já nechtěla přijít o svoji čtyřnohou učitelku a zároveň si přála jí po mnoha letech "trajdání pod dětmi" dopřát hezký zbytek života. A tak jsme letos v březnu oslavily už druhé výročí našeho oficiálního partnerství. Někdy je to velmi hektické, často jsem tak špinavá, že by mě kolegové z práce ani nepoznali, občas chodím do práce pomlácená a s modřinami nebo kulhám. Ale když přijdu po náročném dni do stáje a Sydney už stepuje u ohrady svého výběhu a vítá mě, já vím, že to stojí za to. Nikdy jsem svého rozhodnutí ani na vteřinu nezalitovala.

Péče a láska jsou nezbytné

Se Sydney se snažím jezdit pětkrát týdně, ale ne vždy to bohužel vyjde. Neustále také trénuji s trenérkou, jejíž dcera se mi o kobylku stará a jezdí ji, když mám náročné pracovní týdny nebo jsem na dovolené. Zastupitelnost a přátelství jsou u koní nesmírně důležité, protože stále je třeba něco řešit a já se jako začátečník pořád hodně věcí učím − nejen o ježdění samotném, ale především o správné péči. V rodině zatím nikdo mé vášni pro koně nepropadl, tedy kromě mého dědečka, který v Nitře pro Sydney vždy nasuší chléb a vypěstuje jablíčka.

Teď jsem Sydney pořídila kamarádku, již s rodokmenem, se kterou se chci postupně připravovat a zlepšovat ve skákání, které je už nad možnosti mé milé Sydney. A tajně doufám, že této vášni podlehne i moje sestra, abychom se mohly společně podílet na jezdeckém vytížení obou mých několikasetkilových čtyřnohých lásek.

Související