Kde je stát a co dělá, proč nás nechrání? To je otázka, kterou si po liberální postso­cialistické jízdě devadesátých a raných dvoutisícových let začali klást mnozí lidé ve střední Evropě v letech finanční krize 2008 a 2009. S koronavirovou epidemií se ta otázka vrátila znovu a s podobnou silou. Jen se tentokrát netýká ochrany peněz, hypoték v eurech či švýcarských francích nebo zadlužení, ale něčeho ještě mnohem bližšího − zdraví.

Ve finanční krizi se ukázaly dvě věci: globalizace se týká každého a její následky, dobré nebo špatné, pocítí nějakým způsobem všichni. A ta druhá je, že stát jako regulátor je prostě nezastupitelný. Jde ovšem o míru regulace a o to, zda se tato regulace odehrává na státní nebo vyšší úrovni (případ eurozóny).

Teď jsme v situaci, kdy se prověřuje stát jako ten, kdo má být schopen se postarat o zdraví svých občanů. Je to tedy kombinace bezpečnosti a zdravotních systémů, kde sice není žádná eurozóna, ale funguje schengenský prostor a globalizovaný trh se zdravotnickým materiálem. Opět je to tedy kombinace toho, jak stát umí a je schopen fungovat dovnitř vůči svým občanům, ale i navenek jako partner. Když Itálie minulý týden požádala v rámci mechanismu spolupráce uvnitř EU o zdravotnický materiál, nenabídl ho nikdo. Tolik ke "zdravotnickému Schengenu".

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se