Protože je Česká republika naprosto suverénní země, tak se suverénně rozhodla, že zavede digitální daň, a to okamžitě a ve výši sedmi procent. Teď se úplně stejně dobrovolně a suverénně rozhodla, že ji zavede o půl roku později, než se plánovalo, a že bohatě stačí, když to bude jen pět procent. A že dvě miliardy korun, s nimiž letošní rozpočet počítal, se "někde" najdou.

Ve skutečnosti by přes veškerá silná vyjádření místopředsedkyně vlády a ministryně financí Aleny Schillerové ohledně této daně bylo daleko větším překvapením, kdyby ji Česko v polovině letošního roku opravdu zavedlo. Zdanění velkých technologických korporací se krutě nelíbí Americe (protože jde vesměs o americké korporace), a protože jsou Spojené státy jedním z nejsilnějších hráčů na světě nejen v mezinárodním obchodě, slabší se podřizují. Ostatně i Francie nakonec po telefonické domluvě svého a amerického prezidenta odložila platnost daně na konec letošního roku. Ač to veřejně nepřiznala, obchodní válku a zvedení cel na francouzské zboží mířící do Ameriky v tomto rozhodnutí bezpochyby hrálo hlavní roli. Do Česka ani nemusel telefonovat Donald Trump osobně, stačil dopis amerického velvyslance Stephena Kinga.

Digitální daň soudě podle velmi aktivního odporu Ameriky by technologické giganty skutečně bolela. Jakkoliv jsou odhady daňových úniků či hypotetického výběru daní skoro vždycky nadsazené, platí, že tyto firmy odvádějí na daních zhruba polovinu toho co zbytek průmyslu. A i tady s rostoucí velikostí firem podíl daní na celkových příjmech klesá a jen málokterá velká firma odvede do fiskálu v čistém vyjádření dvě či tři desítky procent, tak jak je nastavena daňová sazba. Možnosti optimalizace jsou nekonečné a firmy je využívají do poslední kapky. U těch technologických pouze platí, že mají díky nehmotnému zboží těchto možností víc.