Dveře děčínského činžovního domu otevírá usměvavý Bedřich Ingriš v domácím oděvu. Návštěvu pozve dál a pak energicky vyběhne schody do svého jednopokojového bytu. Je jednoduše zařízený a pečlivě uklizený. Postel je přikrytá červeným přehozem, v koupelně visí župan. Na kuchyňské lince stojí rychlovarná konvice. Čtyřiašedesátiletý muž vysvětluje, že ze zásuvky je vytažená, aby nezpůsobila požár. Na nástěnce visí fotky z výletů a dovolených, další snímky Ingriš ukazuje na displeji svého malého stříbrného fotoaparátu. Ještě před devíti lety jeho bydlení vypadalo úplně jinak. Žil v jednom pokoji s pěti dalšími klienty v ústavu pro lidi s mentálním a duševním postižením ve středočeských Svojšicích. "Znáte to, to se člověk nevyspí. Tady to mám sám pro sebe," rozhlédne se po bytě.
Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:
- Mobilní aplikaci HN
- Web bez reklam
- Odemykání obsahu pro přátele
- On-line archiv od roku 1995
- a mnoho dalšího...