Když tuhým autoritativním režimům začnou odumírat přiškrcené finanční i lidské zdroje, přinutí je to zpravidla povolit šrouby. A hned nastává problém s usměrněním uvolněné energie. "To není jednoduchý proces, ta přestavba. To je proces, bych řekl, ve kterým se ne každý dost vyzná," mudroval v létě 1989 tehdejší vůdce československých komunistů Milouš Jakeš v legendárním projevu v Červeném Hrádku. Čtyři měsíce poté ho spolu s celou totalitou i tuzemskou verzí perestrojky smetly masové protesty.

Podobně v roce 1860 − tedy právě před 160 lety − začal hledat cestu ze slepé uličky neefektivního absolutistického vládnutí mladý rakouský císař František Josef I. Ani on se dost nevyznal v cílech a důsledcích své opatrně zahájené "c. k. perestrojky". Kdyby jen tušil, k čemu jeho ústavní experimenty a slibované "přiměřené opravy v zákonodárství" povedou, možná by s nimi ani nezačal. Jenže začal − a na rozdíl od Jakeše je nejen politicky ustál, ale české země (mimo jiné) z nich mají dodnes prospěch v podobě postupně rostlých, a tudíž pevně zakořeněných parlamentních tradic.

Centralizační desetiletka

Rok 1860 přitom na žádný historický mezník zprvu nevypadal. V habsburské monarchii panovalo už jedenáctým rokem politické mrtvo. Éra takzvaného Bachova absolutismu měla hodně společného s husákovskou normalizací. Po násilném potlačení revoluce let 1848 a 1849 a rozehnání sotva ustaveného Kroměřížského sněmu se nový panovník František Josef I. pokusil v roli neomezeného vládce tvrdě prosadit centralistickou koncepci Velkorakouska.

"Záměrem neoabsolutistického státu bylo nejen vybudovat dobře fungující výkonnou moc, ale také během dvou tří generací vytvořit alespoň v jádru 'rakouskou společnost' s odpovídajícím veřejným míněním, které by podporovalo myšlenku jednotného státu," napsal historik Otto Urban v monografii František Josef I.

To však byla chiméra. Žádná jednotná rakouská společnost neexistovala a ani nemohla reálně vzniknout. Stát obývalo jedenáct nestejně vyspělých národních celků, které se navíc čím dál víc emancipovaly. Kromě toho měli třeba rakouští Němci nebo Italové svá národní těžiště jinde a nepokrytě k nim vzhlíželi.

To, že Rakousko působilo v 50. letech stabilním dojmem, bylo dáno jen policejními represemi a porevoluční únavou. Nezkušený císař ovšem věřil ve svůj majestát a přání často zaměňoval za skutečnost; o pevnosti a síle své říše nepochyboval. Když proto v roce 1858 zatoužili Italové v Habsburky spravované Lombardii a Benátsku stát se za podpory Francie součástí sjednocující se Itálie, neváhal František Josef I. ani minutu a vyvolal "preventivní válku".

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru