Nejvyšší kontrolní úřad před časem kritizoval kroky vlády v boji proti suchu. Je ta kritika spravedlivá?

Ministr životního prostředí se brání existencí tisíce projektů. Podobně se hájí i ministerstvo zemědělství. Ve prospěch NKÚ lze namítnout, že jde spíše o řešení následků sucha, nikoliv o prevenci. Desítky miliard, které byly pro tento účel vyhrazeny, mají sloužit prohlubování vrtů či výstavbě nádrží. Měřitelným výsledkem boje proti suchu také nejsou stovky nových zdrojů vody pro obce. Zatím bohužel management zemědělské krajiny, jehož změna je žádoucí, zůstává na okraji zájmu politiků.

Zarážející je, že se pozornost nevěnuje například odvodněným pramenným oblastem. V Česku jsou rozsáhlá povodí, jejichž prameniště i nivy jsou prakticky všechny odvodněny. Opomíjí se i význam takzvané půdní nádrže, jež by dokázala zadržet až desetkrát větší objem vody než přehrady a rybníky.

NKÚ upozorňuje i na nedostatečnou legislativu. Zajímavým příkladem je neujasněné postavení samotné vody coby nenahraditelného zdroje. Nestačí proklamace politiků, kteří nedávno veřejnosti sdělili, že bez vody není života. Není divu, že již existují dva poslanecké návrhy (STAN a KSČM), které dokonce navrhují zakotvení vody v Ústavě ČR. Bylo by krásné, kdyby voda coby veřejný zájem v tomto dokumentu figurovala.

Jak ale, při naší neschopnosti chápat ducha zákona, veřejný (či obecný) zájem definovat a pro praxi správně vysvětlit? Lze se obávat, že výsledkem bouřlivé diskuse by bylo zjištění, že stát již má dostatek nástrojů, aby vodu jako zdroj chránil. Pokud jde o uznání vody veřejným zájmem, mohou také padnout argumenty, že například prameniště, jež je nutné revitalizovat, nelze při odporu vlastníků jednotlivých parcel vyvlastnit. Ano, výstavbu dálnice a vyvlastnění pozemků pod ní lze zdůvodnit jakýmsi "veřejným zájmem", při životně nezbytné obnově odtokových poměrů v pramenných oblastech toto nyní možné není.

Rovněž by se mělo více hovořit o odtokových poměrech, o množství vody v krajině a její kvalitě. Zde už jde o komplexní přístup. Prvoplánovou myšlenku, že právě odtokové poměry by jako priorita měly být ukotveny v ústavě, lze také odmítnout. Stát má dostsilných institucí a nástrojů, aby se o vodu v krajině postaral. Proč tak nečiní, když jsou prameniště stále odvodněná, malé toky napřímené či zatrubněné, jejich okolí zorané až ke břehu a krajina plošně zbavena krajinných prvků? To je výsledek nečinnosti oněch institucí; jmenovat lze správce povodí a Agenturu ochrany přírody a krajiny.

Na modelu správy povodí Berounky již v roce 2013 vytvořila tehdejší studentka Fakulty managementu VŠE Iveta Medunová organizační model spolupráce těchto institucí, které by v kooperaci s krajským pozemkovým úřadem a dalšími subjekty komplexně řešily krajinu a problém odtokových poměrů.

Jak se tedy postavit k výtce NKÚ? Lze jen souhlasit. Vláda má k dispozici dostatek odborníků, kteří jsou schopni poukázat na desítky problémů, jež je nutné v rámci prevence sucha v krajině řešit.

Rozhodně nestačí vkládat do systému desítky miliard korun, nutný je dobrý koordinující management!

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru