A jak jste to udělala?"
"Udělala? Prostě jsem porodila."
"Tady? V koupelně?"
"Jo, v koupelně."
"A jak?"
"Ježíš, jak jak? Porodila jsem. Ve vaně."
"Ležela jste v ní?"
"Ne, neležela. Klečela jsem. Přijela jste mi pomoct, paní doktorko, nebo sepisujem protokol?"
"Jakej protokol? Co si to dovolujete! Rodit se má na zádech, to byste měla vědět!"
Neležím, neklečím. A nevěřím. Nechce se mi věřit, že by takový dialog mohl být ještě možný. Jo, kdyby se psal rok 1977, nebo i 1987, nedivila bych se tomu zupáckému výslechu a ani by mě nepřekvapilo, že lékařka záchranné služby přivolaná k překotnému porodu se nestará ani o dítě, ani o rodičku, ale nejprve povolá "na místo činu" policejní eskortu. A ta přijede v plné parádě − s houkačkou, ověšená neprůstřelnými vestami a samopaly proklatě nízko.
Snažím se představit si tu scénku: vyčerpaná matka se pokouší vylézt z vany, rozklepaný otec, který před pár minutami přestřihl pupeční šňůru, drží v náručí novorozence a neobratně se pokouší zabalit jej do osušky, zatímco po pocákaných kachličkách bruslí lékařka a dožaduje se policejního zásahu, protože se cítí být ohrožená agresivní rodinou. A pak se objeví chlapci v kuklách…
Nebojte, tak daleko to naštěstí nedošlo. Samopalníci se zastavili u dveří, zaváhali, když uslyšeli dětský pláč, a zkameněli, když se ocitli tváří v tvář novopečenému dědečkovi. Sotva dech popadal, jak spěchal za dcerou, ale měl dost sil na to, aby se postavil na práh, udělal největší ramena, jakých byl schopen, a jal se hodně nahlas vysvětlovat, že se v domě nestala úkladná vražda, nedošlo k rvačce, ale právě přišla na svět líbezná holčička.
"Ne, nevíme, kolik měří a váží, to se jaksi nestihlo. Její máma zrovna balila tašku do porodnice, ale miminko nechtělo čekat. Kdepak, žádnej připravenej domácí porod! Dralo se na svět bez ohlášek, víte, jak to myslím. Prostě tu najednou bylo. Zvládlo to. A bude zdravé. Obě budou zdravé. Musí bejt zdravé! Ne, není mi špatně, nebrečím. Ale necháte nás už konečně, abychom je mohli odvézt do nemocnice?"
A tak nakonec, milé děti, všechno dobře dopadlo. Nedaleko té nemocnice je kopec, na tom kopci zvonec a pohádky je konec. Anebo to byl horor?
Mimochodem… Líbezné děťátko se měsíc po porodu má skvěle. Stejně jako jeho matka. Ta zrovna píše stížnost na ministerstvo zdravotnictví. A vůbec bych se nedivila, kdyby se hned po té přihlásila do klubu zarputilých propagátorek domácích porodů.
