Země bohatne. Podle dat nedávno zveřejněných Eurostatem jsme se v žebříčku HDP na hlavu podle parity kupní síly přiblížili za jedinou dekádu průměru EU o plných sedm procentních bodů na 91 procent. Tím jsme převzali od Slovinska roli premianta regionu střední a východní Evropy, ze starých zemí EU předehnali krizí sužované Řecko, a dokonce srovnali krok se Španělskem.
Proč tedy nevnímáme tento proces bohatnutí jako důvod k oslavám? Důvodů by se našel dlouhý seznam. Zůstaneme-li ve světě makročísel, pak za prvé, bohatnou i naši konkurenti z regionu, Polsko dokonce dvojnásobnou rychlostí. Za druhé, relativně k průměru EU zbohatlo i Německo, k němuž jsme se za poslední desetiletí tím pádem skoro nepřiblížili. Ale hlavně, HDP není ideálním měřítkem vnímaného bohatství.
Tím není ani alternativní ukazatel individuální spotřeby, který má nicméně přece jen lepší vypovídací schopnost o tom, kde jsou naše finanční možnosti. Z umístění v tomto alternativním žebříčku máme menší důvod se radovat. S úrovní 82 procent průměru EU zaostáváme nejen za Španěly a Portugalci, ale také v regionu střední a východní Evropy za Litevci! Keynesián by asi poukázal na vysokou míru úspor domácností, která, kdyby se držela angloamerických zvyklostí, by nůžky mezi oběma ukazateli pro Česko citelně přivřela. Odborář zřejmě bude chtít v číslech vidět důkaz levné pracovní síly v Česku.
Ovšem výčet zemí, jež jsou podobně jako Česko v pozici relativně slabší spotřeby proti HDP, vypráví odlišný příběh: Německo, Švýcarsko, Nizozemsko, Skandinávie bez Finska, Maďarsko, Slovinsko. Společné mají uvedené země především značné přebytky vývozu nad dovozem zboží a služeb. Nabízejí tedy mezinárodně konkurenceschopný produkt a v této historické epoše vytvářejí rezervy na horší časy. Odměnou jim pak může být vyšší makroekonomická stabilita a odolnost vůči krizím. Patříme do vybrané společnosti.
