Nezlob se na zrcadlo, máš-li křivá ústa. Úsloví přiléhavé pro naprostou většinu případů, kdy si politická strana stěžuje na výsledky průzkumu volebních preferencí či volební modely. Krásným příkladem byl Jiří Paroubek, který naříkal, že jen a jen průzkumy mohly za to, že v roce 2012 nedostala jeho strana LEV 21 ve volbách do ústeckého krajského zastupitelstva ani tři procenta hlasů. Skutečný důvod byl ovšem v tom, že už nikoho nezajímal.

Nyní slyšíme stížnosti STAN a TOP 09 na agenturu CVVM, která jim stabilně přisuzuje výsledek pod pět procent. Na jednu stranu jsou jejich stesky oprávněnější než Paroubkovy. Ve volbách v roce 2017 měly podstatně lepší výsledek, než předpokládal poslední průzkum CVVM. A v loňských eurovolbách získala koalice TOP 09 a STAN dokonce o šest procent víc, než CVVM předpovídal. Agentura spadající pod Akademii věd se opravdu nevyznamenává a člověk by stížnosti i pochopil.

Jenže problém je, že se starostové neváhají pochválit pokaždé, když jim nějaký průzkum naopak zjevně fandí. Když v červnu volební model Kantaru pro ČT uvedl, že mají sedm procent, se slávou tweetovali: "Rosteme! Děkujeme za důvěru!" Fakticky ale mohli poděkovat hlavně statistické chybě. O měsíc později se vrátili na pět procent. Prostě kritérium pravdivosti výzkumu je pro partaje jediné: Co je dělá krásnějšími, vydávají za pravdu, co se jim nelíbí, za zlovolnost.

Pokud si nějaká strana stěžuje na průzkumy, je to především diagnóza jejího problému. Na pětiprocentní hranici, kde jde o život, ji žádný průzkum nesrazil, může si za to sama. Kdybychom neměli tři středové partaje, jejichž rozdíly aby voliči hledali pod mikroskopem, ale jednu velkou formaci, pětiprocentní problém by pro STAN, TOP 09 a KDU-ČSL neexistoval. A nemusely by řešit, co naměřila ta nebo ona agentura. Poučení? I když si někdo vcelku oprávněně stěžuje, že ho zrcadlo nezobrazuje zcela přesně, neznamená to, že jeho ústa nejsou jeho vlastní vinou poněkud šejdrem.