Ekonomové zkazí každou srandu. Jejich posedlostí je rozložit všechna lidská rozhodnutí na bilanci výnosů a nákladů a tím jim sebrat veškeré kouzlo. Ekonomové tak pronášejí ty nejhorší svatební přípitky. Dokonce ani Vánoce jim nejsou svaté.

V roce 1993 vydal profesor Waldfogel studii, podle které při věnování darů zhruba o 20 procent přeceňujeme jejich užitečnost z pohledu příjemce. Koneckonců kdyby si váš strýček, kterému jste věnovali krásný svetr se soby, skutečně cenil tento dar na částku, kterou stojí v obchodě, zřejmě by si ho dávno sám koupil.

Celkový objem plýtvání, které každoročně způsobí nedokonale zvolené vánoční dary, pak Waldfogel odhaduje na více než dva biliony korun, což zhruba odpovídá HDP Srí Lanky. Logickým řešením by tedy bylo si místo balení dárků v rodině pouze sdělit, kolik peněz kdo komu chce věnovat, a následně si účetně vypořádat závazky. A přesto to neděláme. Do hodnoty daru totiž kromě jeho ceny samozřejmě vstupují další faktory. Dárek signalizuje úsilí při výběru, ochotu riskovat, mnohdy nese i skryté poselství. Kromě té finanční má tedy i hodnotu socializační, ba přímo rituální.

Českým obchodníkům v posledním čtvrtletí vyskočí tržby oproti zbytku roku zhruba o 60 miliard korun, z nichž značná část míří právě do darů. Předpokládejme, že průměrný Čech navíc stráví celkem pět hodin svého času úsilím odhadnout přání svých blízkých a následným balením dárků. Při 20procentním nadhodnocení darů a průměrné čisté mzdě 160 korun na hodinu tak česká společnost investuje zhruba 20 miliard korun do jednoho jediného okamžiku na Štědrý večer, kdy si lidé navzájem vyjeví klopotnou a ne zcela úspěšnou snahu jeden druhého potěšit. Ani ekonom nemůže popřít, že je na tom něco kouzelného.