Když se starostové některých měst a obcí podívali do Národního investičního plánu, který představil Andrej Babiš, nestačili se divit. Na mnoha místech jim byly naplánovány stavby, se kterými vůbec nepočítají, ba o ně ani nestojí. Typicky hokejové stadiony. "Nikdo se nás neptal a ani bychom neměli na provoz," vyděsil se místostarosta Štětí Miroslav Andrt. "To musí být nějaký omyl, nechceme stadion, ale komunitní centrum," kroutil hlavou starosta Aše Dalibor Blažek. A Liberecký hejtman Martin Půta nevěřícně zíral do plánu, podle kterého mu do kraje přistály další čtyři stadiony, když dosavadních šest úplně stačí. 

Vypadá to jako pouhá zábavná historka, jenže především to velmi zajímavě nasvěcuje celý bombastický plán s desítkami tisíc investic plánovaných do roku 2050 − za astronomických osm bilionů korun. To, jak je v materiálu sesypáno všechno do jednoho megapytle, aniž by se ve všech případech někdo zabýval tím, jestli jsou stavby vůbec potřeba, naznačuje, že spíš než o proklamovanou katalogizaci možných investic se jedná o obří marketingovou akci. Jde zkrátka o to, vytvořit pocit, že se děje něco velikánského, co se nedělo nikdy předtím, a že za to vděčíme aktuální vládě, jmenovitě Andreji Babišovi. Postaví se všude všechno, budeme jako Švýcarsko, hurá! Že jsou v plánu občas nesmysly? Že se těch, kterých se stavby týkají, nikdo na nic neptal? Že se v plánu nepíše, kdy se přesně má co dělat? To je jedno, samotný materiál a jeho velkolepá prezentace plní hlavní účel - přesvědčit voliče, že se maká. 

Když se na materiál podíváme střízlivě, pak nutno říci, že Národní investiční plán není ani národní, ani investiční, ani plán. Národní není proto, že neprošel celonárodní diskusí a část Čechů zírá značně pochybovačně. Investiční není proto, že neobsahuje žádné přesnější rozpočtování a nedá se ani vytušit, kde se na jednotlivé stavby vezmou peníze. A plán to není proto, že neobsahuje skoro žádné termíny, kdy by se projekty měly stavět. Je to prostě soupiska představ a přání - slovy ekonoma Miroslava Zámečníka extrémně dlouhý dopis Ježíškovi. Marketingově to ale samozřejmě funguje, přesně podle osvědčeného hesla všech populistů: "Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik já vám můžu slíbit."

Celý materiál, který samozřejmě obsahuje i tisíce projektů, které objektivně potřeba jsou, typicky dopravní stavby, zapadá do promyšlené strategie hnutí ANO - být co nejhlasitější, vyvolávat dojem nekonečné aktivity, zaplnit prostor. To je často důležitější než samotný obsah i než základní konzistence. Proto si mimochodem může Andrej Babiš, pokud jde o výhledy do budoucnosti, zvesela odporovat - na jednu stranu tvrdit, že nedává valný smysl zavazovat se k uhlíkové neutralitě do roku 2050, protože "nikdo neví, co bude za třicet let", na druhou stranu plánovat do toho samého roku desetitisíce staveb a akcí. Základní přístup se prostě pružně změní podle toho, co bude na veřejnosti rezonovat, a pak už jde jen o to, mluvit o tom dostatečně nahlas, což upřímně řečeno, pokud jste premiér s automatickým přístupem do médií, není zas tak těžké. 

Strategie vyvolávání dojmu aktivity má samozřejmě své náklady. Třeba jako vyděšené starosty, když jim někdo naplánuje na návsi zimní stadion ve stylu - tady to máte, pacholci, vždyť ani nevíte, co je pro vás dobré! Ale na tom celkově nesejde, protože když se dělá celoplošný marketing, nutně létají lokální třísky. Otrávených dárečků pro starosty si nakonec dohromady skoro nikdo nevšimne. Národní investiční plán Andreje Babiše tak bude nepochybně úspěšný. Ne snad nutně z hlediska naplnění obsahu, na to je v něm otazníků až příliš. Ale coby promyšlená akce z oboru politický marketing zcela určitě.  

(psáno pro pořad Názory a argumenty ČRo PLUS)