Krok, který tento týden učinil papež František jako hlava katolické církve, se nemusí zdát velký, znamená však podstatný posun. Po staletí mělo církevní právo nad tím světským navrch a stav se začal měnit až s oddělením moci církve a státu, i když oltář a trůn měly k sobě vždy blízko. Vždyť ani v sekulárních zemích nebylo oddělení církevní a světské moci nikdy dokonalé. Mělo to mnohdy důsledky, které hluboce, až tragicky zasahovaly do lidských životů.

Platí to v prvé řadě o případech zneužívání dětí a mladistvých kněžími, které byly přesvědčivě doloženy v řadě zemí, Česko nevyjímaje. Pokud se týkaly katolické církve, jejich vyšetření trestními orgány a následně projednání před soudy často bránil instrument "papežského tajemství" nařizujícího co nejstriktnější utajení, rozumí se před světem mimo církev. Možná se muži v kolárcích domnívali, že projednáváním mimo dosah nepovolaných zraků a uší uchrání pověst a autoritu církve. Skutečností však byl pravý opak. A právě toto tajemství nyní papež zrušil.

Od Spojených států či Austrálie po Evropu, všude se množily nezvratné důkazy případů, kdy katoličtí hodnostáři nenechali zjistit a potrestat viníky zločinů považovaných právem za nejohavnější. Nejohavnější proto, že jsou páchány na těch, kteří se nemohou bránit a  pachatele navíc vnímali jako důvěryhodné autority.

Když viníci nebyli potrestáni, protože se vyhnuli světskému soudu a jen byli uklizeni na jinou farnost, ničilo to jeden ze základů církve, důvěru věřících. Když nyní papež František stanovuje, že stížnosti, svědectví či církevní dokumenty mohou být předány policii či prokuratuře, tedy světské moci, otevírá dveře k vyšetření sexuálních deliktů týkajících se dětí a mladistvých. Uvidíme, zda ale dveře nebudou jen pootevřeny, protože zároveň vydané ustanovení o důvěrnosti lze vykládat nejen jako ochranu obětí, ale třeba i identity pachatelů.