Spolek Milion chvilek pro demokracii dokázal dostat na Václavské náměstí desetitisíce lidí i v předvánočním čase. Je jasné, že v současné době jde o nejsilnější a nejvytrvalejší občanské protestní hnutí ve střední Evropě. Jenže vládní moc si z něj vůbec nic nedělá.

Jak je to možné? A dá se to změnit?

Na jednu stranu je to zjevná mocenská arogance. Nabízí se srovnání s Francií. Když tam začaly protestovat žluté vesty, kterých bylo cca 300 tisíc, prezident Macron zahájil celonárodní debaty o směřování země a udělal řadu ústupků. U nás jsou protesty v poměru k počtu obyvatel až šestkrát početnější. A Babiš? Jen mává rukou a opakuje: "Ať si demonstrují, bavit se s nimi nebudu." Oproti Francii je tu ale rozdíl. Zatímco požadavky žlutých vest měly aspoň zpočátku většinovou podporu, u nás vyjadřuje Milionu chvilek jasnou podporu jen 32 procent lidí. Nejpozději po druhé letenské demonstraci Babiš pochopil, že ho statisíce lidí na náměstích neohrožují. Prostě proto, že nejsou schopny oslovit jeho voliče. Preference ANO se drží nad úrovní 30 procent jak přibité. Babiš může plná náměstí ignorovat.

Sami účastníci demonstrací s tím už mnoho udělat nemohou. Problém není v nich. Ale v tom, že zatím neexistuje způsob, jak jejich aktivitu převést do praktické politiky. Aby začala podporovat Babišův odchod i část mlčící většiny, musela by tu být silná politická alternativa. A ta zatím neexistuje. Proč by se ti, kdo Babiše volí jako nejmenší zlo, od stíhaného premiéra ve střetu zájmů odkláněli, když jim opozice nedokáže nabídnout nic, co by je přesvědčilo, že s ní bude líp?

Řešení paradoxu, kdy máme silné občanské hnutí bez praktických výsledků, může být trojí. Buď se opozice vzpamatuje a vyslyší volání po lepší praktické nabídce a integraci, nebo se Milion chvilek pokusí přeměnit v partaj a uspět po vzoru strany Progresívne Slovensko. Když se nestane ani jedno, dojde na třetí možnost. Celé evropsky unikátní občanské vzepětí skončí ve ztracenu, coby epizoda v éře Andreje Babiše povýšeného na definitivního gurua mlčící většiny.