Doba je neklidná, vojáků málo. A tak chce ministerstvo obrany zapojit do systému obrany země branné spolky. Stát by poskytl myslivcům, kynologům či radioamatérům materiální a finanční podporu a na oplátku by od nich očekával pomoc v případě krize.

Nápad zní rozumně. Proč draze rozšiřovat profesionální armádu, když v Česku žijí statisíce lidí, pro něž je střílení, výcvik psů, pouštění dronů nebo práce se spojovací technikou koníčkem? Navíc obdobný model spolupráce vojáků s "civily" funguje v řadě západních zemí a tradici má i u nás.

Nemusíme chodit až k dávným spolkům městských ostrostřelců, mnozí zažili za komunistické éry Svazarm. Jenže právě to je riziko celého projektu. Prosazují jej mnozí "odejití" exponenti tehdejší armády a dalších silových opor minulého režimu. Svazarm neboli Svaz pro spolupráci s armádou, jenž vznikl roku 1951 podle sovětského vzoru jako nástroj militarizace společnosti, přitom nezanikl, nýbrž byl jen transformován ve Sdružení technických sportů a později Sdružení sportovních svazů. Když třeba před dvěma lety uspořádalo "lampasácké" hnutí BOS (Bezpečnost, Odpovědnost, Solidarita; jeho místopředsedou byl do jara 2017 i současný ministr obrany Lubomír Metnar) konferenci o bezpečnosti Česka, zazněl na ní požadavek na zapojení branných spolků proti imigrantům nebo při ochraně hranic. "Většina z nás jsme tu myslivci. Neznám organizovanější skupinu. Je tu možnost, že by vláda mohla z myslivců udělat domobranu − 200 tisíc lidí s brokovnicí," zasnil se za řečnickým stolkem byznysmen a plukovník ve výslužbě Zdeněk Zbytek, který před 30 lety žongloval s možností rozdrtit tanky sametovou revoluci.

Z představy, že i takovéto myslivce by stát ročně dotoval 133 miliony korun a že by k tomu získali některá práva regulérního vojska, naskakuje husí kůže. To už můžeme rovnou vzkřísit Pohraniční stráž nebo Pomocnou stráž Veřejné bezpečnosti.