Vzdělávání a školství se v poslední době dostávají do popředí veřejné debaty. Detailnější pohled na český vzdělávací systém ale nenabízí ideální obrázek. Výsledky dětí na českých základních školách se od roku 2000 zhoršily a dlouhodobě stagnují. Narážíme na propastné rozdíly v kvalitě výuky mezi "základkami". To znevýhodňuje hlavně děti z chudších regionů a se slabší podporou rodiny − tedy děti, o něž bychom jako společnost měli dbát nejvíce.

Učitelé čelí množství nepříznivých faktorů, od mzdového podhodnocení přes vysokoškolskou přípravu s minimem praxe a následnou nechuť absolventů jít učit až po nedostatky v systému dalšího profesního vzdělávání. To vše doprovázeno nízkou společenskou prestiží a neustále se měnícími požadavky na to, co a jak vlastně mají učit. Přesto, jak ukazují průzkumy, je polovina rodičů se stavem školství spokojena.

Jak nastartovat novou etapu českého školství? Především potřebujeme celospolečenskou shodu na tom, co to je kvalitní vzdělávání a jaké cesty k němu vedou. Pro nás v nadaci to znamená, že děti budou chodit do školy rády nebo raději než nyní, že budou aktivní ve škole i ve své komunitě, že se budou zlepšovat v oblastech čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti. To je solidní základ. Ale je třeba mířit i na vyšší cíle. Škola má děti připravovat nejen v oblasti znalostí, ale i sociálních dovedností − má pomáhat v rozvoji týmové práce, kreativity, řešení konfliktů, komunikace, práce s chybou, kritického myšlení a dalších nutných předpokladů pro život v měnícím se světě. Navíc víme, že školy mají obrovský potenciál přispět k tomu, aby se každé dítě stalo zdravým a spokojeným člověkem, a to se týká zejména dětí ohrožených psychosociálními problémy svých rodin.

Klára Rundová

Před svým působením v Nadaci České spořitelny pracovala na různých pozicích v Evropské komisi v Bruselu, Praze a Bratislavě. Svou profesní dráhu začínala v neziskovém sektoru v organizaci Člověk v tísni, kde se podílela na vzniku festivalu Jeden svět. Zúčastnila se několika pozorovatelských misí OBSE v Kosovu.

Klíčem k realizaci pozitivních změn je spolupráce. Jsme přesvědčeni, že všichni, kdo mají schopnost nebo moc ovlivňovat český vzdělávací systém, by měli společně pracovat na tom, aby se v Česku dařilo zlepšovat učení všech dětí. Nejde o izolované změny v několika školách, které mají štěstí na vynikajícího zřizovatele nebo ředitele. Usilujme o udržitelné zlepšování celého vzdělávacího systému. Podporujme rozvoj profesní přípravy českých učitelů a jejich dalšího vzdělávání. Snažme se, aby ředitelé škol byli pedagogickými lídry vytvářejícími ty nejlepší podmínky pro "své" učitele, a nikoli administrativou zavalenými "správci budov". Vraťme učitelskému povolání prestiž, již si zaslouží. Chtějme osvícený pohled veřejnosti na otázky vzdělávání. Výše zmíněnou polovinu rodičů spokojených se stavem školství je totiž možné vnímat obráceně − máme tu celou polovinu českých rodičů, kteří s tím chtějí něco dělat a kteří si uvědomují, že kvalitní vzdělání je cestou k prosperující demokratické společnosti.

Přitom ale nezapomínejme na to nejdůležitější − středobodem vzdělávacího systému musí být vždy dítě, žák, student. Při každé reformě, při sebemenší změně vzdělávacího systému se ptejme: Co reálně přinese žákům? Jak jim pomůže co nejlépe uplatnit jejich potenciál, najít jejich místo ve společnosti a prožít spokojený život?

Jaké by tedy měly být školy budoucnosti? Všichni − rodiče, zástupci státní správy, budoucí i stávající učitelé, ředitelé, zřizovatelé, akademický sektor, lidé z neziskovek a mnozí další, kdo mohou věci ovlivňovat − usilujme o to, aby se rodiče v nejbližší možné budoucnosti nemuseli složitě rozhodovat, na jakou školu své dítě přihlásí. Ta nejlepší škola bude jednoduše ta, kterou mají nejblíže místu bydliště.

Článek byl publikován ve speciální příloze Budoucnost vzdělávání.

Související