V Evropské unii patří Česko k zemím s největším rozdílem v odměňování mužů a žen. Průměrně muži dostávají o 21 procent vyšší příjmy než ženy. Podle ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové (ČSSD) je hlavním důvodem špatně nastavená rodinná politika, která ženám neumožňuje skloubit kariéru a péči o děti. Změnit to chce například podporou sdílených pracovních míst či vytvářením dětských skupin. Takzvaný gender pay gap podle ní ale způsobuje také diskriminace vedená předsudky a segregace na trhu práce, kdy ženy častěji pracují v oborech a na pozicích, které jsou méně placené.

HN: Setkala jste se vy osobně ve svém profesním životě s diskriminací v odměňování kvůli tomu, že jste žena?

Ve své první práci jsem dala po čtyřech letech výpověď, protože jsem zjistila, že jsem měla naprosto směšné odměny v porovnání se svými mužskými kolegy. Ale vedení to bralo tak, že oni přece musí živit rodinu, zatímco já ne. Přitom si myslím, že jsem byla podstatně výkonnější.

HN: Rozdíly v příjmech mužů a žen v Česku od roku 2002 víceméně stagnují. Proč se je nedaří snížit?

Hlavním důvodem je málo možností, jak zvládnout práci i rodinu. Rodinnou politiku máme nastavenou tak, že ženy musí být do tří let dítěte doma, protože jesle a školky jsou drahé nebo místně nedostupné. Návrat do práce po rodičovské ztěžuje i nedostatek částečných úvazků. To vede k tomu, že když se třeba žena se dvěma dětmi po šesti letech vrací na trh práce, už jí ujel vlak. Během té doby se pravděpodobně dál nevzdělávala, neudržovala si kvalifikaci a nerostla jí mzda či plat. Naproti tomu její kolega na stejné pozici, který nastupoval v podobné době, si nejspíš celou dobu pravidelně říkal o navýšení odměny. Muži tak mají obrovský náskok, který ženy málokdy doženou. Většina žen po rodičovské nastupuje na horší pracovní pozici, než na jakou má kvalifikaci. A to se opět promítá do ohodnocení.

Jana Maláčová (38)

Od července 2018 je ministryní práce a sociálních věcí a od března 2019 místopředsedkyní ČSSD. V minulosti působila mimo jiné jako ředitelka odboru rodinné politiky na ministerstvu práce a sociálních věcí, zástupkyně Kanceláře Senátu v Evropském parlamentu či jako analytička fondů EU na ministerstvu pro místní rozvoj. Vystudovala politologii na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu a politickou ekonomii Evropy na London School of Economics.

HN: Jak je možné tuhle situaci změnit?

Chceme navýšit rodičovskou, aby rodiče neměli tak obrovský propad příjmů. Zavedli jsme také dětské skupiny jako alternativu k přeplněným školkám. Nově by ale měly fungovat jako jejich předstupeň. Proto je chci přejmenovat na jesle, aby bylo jasné, že jsou určené pro děti do tří let. Zároveň je potřeba podpořit vznik částečných úvazků. V novele zákoníku práce přicházíme s takzvanými sdílenými pracovními místy. To znamená, že si jednu pozici rozdělí dva a více zaměstnanců, kteří se domlouvají na tom, kdy který z nich bude v práci. Inspirovali jsme se v Německu a na Slovensku. Zaměstnavatelé dostanou evropské dotace, které jim přesně pokryjí vícenáklady spojené s takovým místem. Díky tomu už se nemohou vymlouvat, že je to pro ně drahé. Podpora částečných úvazků by ale měla být zastropována věkem šesti let nejmladšího dítěte.

HN: Proč je to podle vás potřeba?

Aby se nestalo to, co se děje v Nizozemsku nebo v Německu. Tedy že se z částečných úvazků stane pro ženy celoživotní past, aby měly dostatek času i na domácnost. Znamená to méně peněz, nižší penze a minimální šanci na kariérní postup. Částečné úvazky jsou důležité, ale měly by být řešením jen na určitou dobu, nikoli celoživotní záležitostí. Navíc jde o řešení zejména pro střední třídu, v nízkopříjmových skupinách musí v páru pracovat oba na plný úvazek.

HN: A co ženy, kterým vyhovuje dlouhá rodičovská a o brzký návrat do práce nestojí?

Chtěla bych, aby si každý mohl vybrat svou životní strategii. Pokud někdo chce dlouho pečovat o dítě, stát mu to umožní. Stejně tak jestliže se někdo touží brzy vrátit do práce, měl by mít tu možnost. V Česku máme komplikovaný systém rodičovské podpory, ale jeho výhodou je flexibilita. Každý si může nastavit rychlost čerpání příspěvku a průběžně ji měnit. Zároveň je potřeba podpořit i muže, aby se více zapojili do péče o děti. I když se už situace mění, stále jsou primární pečovatelkou ženy, které zůstávají s dítětem doma nejen na rodičovské, ale také když je nemocné.

HN: Jaké jsou další příčiny nerovného odměňování?

Jedním ze zásadních důvodů je diskriminace na základě předsudků. Jakmile se žena dostává do produktivního věku, zaměstnavatelé se začnou obávat, že odejde na rodičovskou. A to se odráží jak při náboru, tak třeba při povyšování. A třetí příčinou je segregace na trhu práce. Ženy si vybírají obory jako zdravotnictví, školství či sociální služby, kde se věnují péči o ostatní. Je otázka, jestli jsou tato povolání špatně finančně ohodnocena, protože jsou považována za typicky ženská. Nebo zda to znamená, že ženy spíše tíhnou k hůře placeným zaměstnáním.

HN: Podle průzkumu společnosti Universum si už na začátku kariéry ženy říkají o 6000 korun méně než muži. Nemohou si za to tedy částečně samy?

To je stejný nesmysl, jako že za chudobu Čechů může nízká finanční gramotnost. Platové vyjednávání je důležité a je třeba být asertivní a znát svou cenu. Ale to je jen jedna patnáctina celého problému. Dělnice v Uherském Brodě ve fabrice, která se po šesti letech vrací z rodičovské do práce, si těžko může říct o zvýšení mzdy. Je ráda, že vůbec sehnala nějakou práci. A to se týká i středně výkonných pozic. Nesmíme tedy redukovat celou problematiku gender pay gapu jen na míru sebevědomí a vyjednávací schopnosti.

HN: Platí, že čím vyšší pozice, tím vyšší gender pay gap. Změnilo by situaci více žen ve vedení firem?

To se nedá paušalizovat. Ale obecně se dá říct, že lidé, kteří mají určitou životní zkušenost, nastavují pracovní prostředí tak, aby s ní bylo v souladu. Aby se nějaké změny dosáhlo, musela by ale ve vedení firem být minimálně třetina žen. Spravedlivé zastoupení žen ve veřejném životě i ve vedení firem je potřeba. Jsem zastánkyně kvót, ale nejde o samospásný nástroj. Líbí se mi německý model, kdy se ženy zároveň rozvíjí v mentoringových programech a vytváří se pracovní podmínky, které umožňují sladit práci a rodinu. Bez podpůrných opatření nemohou kvóty fungovat.

HN: Jak motivovat firmy, aby ženám vycházely vstříc?

V Česku máme aktuálně rekordní zaměstnanost v celé Evropské unii. Firmám chybí stovky tisíc lidí. Přestože je takový hlad po lidech, máme nezaměstnanost ve dvou oblastech − u zaměstnanců nad 50 let a matek s malými dětmi. Přitom právě v těchto skupinách mohou zaměstnavatelé najít kvalifikované a loajální zaměstnance nejen v době jejich nedostatku. Co pomohlo nám na ministerstvu práce a sociálních věcí, je zavedení dětských skupin. Zřídili jsme tři skupiny a v důsledku toho se nám začaly hlásit zejména ženy ze soukromého sektoru, které se normálně o místo ve státní správě neucházely. Ale nalákalo je příznivé pracovní prostředí, které jim umožní zvládnout kariéru i rodinu. Zároveň se nám začaly ženy vracet dříve z rodičovské. Dětské skupiny jsou přitom spolufinancované evropskými dotacemi a pro zaměstnavatele je to skvělý nástroj, jak si udržet nebo získat zaměstnance.

HN: Máte konkrétní cíl, čeho byste v oblasti rovného odměňování chtěla dosáhnout?

Změnu se nám nepodaří udělat ze dne na den. Studie ukazují, že když se situace žen na trhu práce výrazně zlepší, tak v příštích 10 letech gender pay gap klesne o dvě procenta. Zároveň tam hrají roli faktory, které nedokážeme ovlivnit. Ale ten problém je potřeba řešit. Máme více absolventek vysokých škol než absolventů, investujeme do nich obrovské prostředky a pak je klidně necháme šest let doma. To je strašně neefektivní. Ženy navíc často uvažují tak, že muž je pro ně zajištění na důchod. Obětují vše rodině a kariéru neřeší. Jenže pak se rozejdou či rozvedou a zůstanou samy bez pořádného příjmu s malými dětmi. Ráda bych proto ženy podpořila, aby si zajistily samostatnost a nezávislost za každé situace.

HN: Důsledkem rozdílů v příjmech jsou i výrazně nižší penze žen. Jak chcete bojovat s tímto problémem?

Když narovnáme platy a mzdy, tak se nám propíšou i do penzijního systému. Kdyby se nám ale teď podařilo výrazně snížit rozdíly v odměňování, tak do výše penzí se to promítne nejdřív za 40 let. Ženy dnes mají o pětinu nižší důchody než muži. A je to i kvůli tomu, že se rozhodly pečovat. Nejen o děti, ale i o své rodiče a rodiče svých partnerů. To je potřeba finančně vykompenzovat. Na jaře jsem zřídila komisi pro spravedlivé důchody, která v rámci přípravy penzijní reformy řeší mimo jiné právě nižší důchody žen. A hledá možnosti, jak ocenit ženy za to, že vychovaly děti.

Článek byl publikován ve speciální příloze Rovné odměňování.