Eliud Kipchoge se stal prvním člověkem, který dokázal zaběhnout maraton pod dvě hodiny. Ve Vídni dosáhl času 1:59:40. Zase někdo dokázal něco, o čem se obecně soudilo, že to "nejde". Jenom pro představu: maraton pod čtyři hodiny je slušný sportovní výkon, pod tři hodiny ho nelze zaběhnout bez speciálního tréninku. Většina lidí by pětatřicetiletému Keňanovi nestačila ani 400 metrů − a celý maraton pak s obtížemi na kole.

Jistě se výkon dá relativizovat tím, že to technicky vzato nebyl světový rekord, protože Kipchoge měl vodiče, kteří se u něj střídali a pomáhali mu udržovat tempo, což pravidla neumožňují. Jenže to by bylo jen hledání much za každou cenu. O světový rekord jako takový nešlo. Ústředním motivem Kipchogeho výkonu bylo zlomit dvouhodinovou hranici, která se považovala za nepřekonatelnou, a ukázat, že člověk nemá limity. Což je aspekt, který jde daleko za hranice sportu.

U nás, v zemi, která nemá ráda patos, to hned vyvolalo uštěpačné poznámky, že lidé přirozeně limity mají, ve sportu i jinde. Třeba stovku za pět vteřin nikdy nikdo nezaběhne, cizí jazyk se za odpoledne nenaučí, dálnici do Brna za týden nepostaví. A tak dále. Jenže Kipchogeho výkon neměl ukázat, že je možné všechno. Má být upozorněním, že každý má osobní hranici, na jejíž překonání zpravidla ani nepomyslí, protože to přece "nejde". Ono to ale často jde, stačí entuziasmus, vytrvalost. Každý má svůj vlastní "maraton pod dvě hodiny", nejen ve sportu. Limity, o kterých se říká, že překonat nejdou, leží často jen v našich hlavách.

Vytrvalá snaha o jejich překonávání není samoúčelná. I když to vždycky na sto procent neklapne, vždy se dostaneme dál, než jsme si dokázali představit. Eliudu Kipchogemu to také napoprvé pod dvě hodiny nevyšlo. Nezabalil to. Není to tak, že když se chce, VŠECHNO jde. Ale zcela jistě tak, že když se nechce, nejde NIC. "Nejde to" je cesta vedoucí k ničemu. K úspěchu vede uvažování o "nemožném". Což je univerzální lekce, kterou si můžeme z "nemožného" výkonu keňského maratonce odnést.